Koncertní

Ještě mi to nedá, musím se na chvilinku vrátit k tématu geoelímu, jen tak na dokreslení. Včera po skončení trhu, na kterém je vždy kromě všech možných zajímavých komodit jako jsou boty, oblečení, hodinky, bižu, , matrace a molitany, ručníky, tašky, knoflíky a nitě, knihy, nádobí, květiny, samozřejmě také něco dobrého - sosisóny, sýry, víno, cider, marmelády, ovoce, zelenina, i stánek s french fries (normální hranolky, ale říkají tomu french fries, no, správně by měly být z opravdových čerstvých brambor, a ne ze zmraženého pytle) a grilovanou klobásou. A u tohoto stánku se jich hemžilo několik a drze vybíraly z pytle hned u stánku vyhozené hranolky, marně je majitelka odháněla.

A odpoledne, když jsme šli rušnou nákupní pěší zónou dom, byly tam dvě peroucí se o palačinku, kterou ukradli v nedalekém pekařství! Já vám říkám, dlouho do toho nezbývá, a budeme tady jak v Hitchcockových Ptácích!

Takže, kde jsem to byla... goely, goely, ano - úterek! Po vyvežení garážního bordelu do goelího království (smetiště), jsme se vydali na velký nákup do Carefouru. Ten jsme odvezli dom a počali se vypravovat na cestu na koncert na pláž Sciotot, na západním pobřeží Cotentinu. Vzali jsme si spacáky, že tam případně přesíme, kdybych nemohla odolat alkoholovému pokušení. Tady je totiž povoleno nějaké minimum, asi dvě malá piva či sklenka dvě vína, jenže, když už si dáte jedno dvě, je to pak těžší, než od začátku nepít vůbec! Tak jsem si dala nakonec asi čtyři a pak povinný kelímek vína. Kapela Cubicat má totiž takový rituál, že při každém koncertu zakoupí kanystřík vína (cubi), každý z kapely si přihne a pak ho pošlou mezi publikum.Ke konci už jsem ale pro jistotu začala pít vodu a colu, abychom tam nemuseli před odjezdem dlít moc dlouho. Mezi tím jsme potkali několik Nordahlových známých, asi dva z nich jsem viděla dnes poprvé. Takže tradiční konverzace:

"A odkud jsi, z Anglie?"

"Ne, z České republiky"

"Jóó, Czechoslovakia!!!" vítězoslavně, jakože ví,

"Ne, Česká republika. Už dvacet let."

Poté se to občas stočí ještě na "debatu" o komunismu, většinou když už jsou daní debatníci v podroušeném stavu. Bože, chraň mě!!!

Během jednoho takového nekonečného hovoru se ke mně přichomýtl krásný černý psík s klacíkem a dožadoval se jeho hození. To mě zachránilo. Půlhodinové házení a aportování bylo o něco zábavnější, také mě to zbavilo tenze, kterou už jsem měla z pana Hovorky X. Znáte to, takovéto vnitřní napětí, jak se jen modlíte ke všemu, k čemu je možno, aby už přestal mluvit. Aby řekl "tak jó, mějte se, jdu si pro další pivo" anebo "už vás nebudu zdržovat" anebo ještě lépe "tak já už musím jít"...

Vše jsem nakonec přestála s grácií, myslím, že nikdo nic nepoznal, dokonce se hoch zajímal, kde Nordahl sehnal tak pěknou slečnu, tak pozor holky, možná má zálusk vypravit se na lov do českých luhů a hájů!

Oni jsou hrozně ukecaní, ti francouzi. Jednou jsme ve škole konverzovali na toto téma, jako co bychom řekli o francouzech, a když jsem si dovolila utrousit, že moc mluvěj, učitelka se podivovala, že tohle jí tedy nikdy jako nápadný francouzský rys na mysl nepřišlo. A když jsem přišla se svým dalším postřehem, že francouzsky jsou chic, řekla, že to je jen klišé. Jenže já to myslela naprosto vážně. No jo, asi moc necestovala na východ...:)

Jo, jsem zase myšlenkama odhopkala někam dál, nakonec jsme tam přespali v našem automobilu. Je to komerční model, má jen dvě sedadla vepředu, takže já jsem se krásně natáhla do kufru a Nordahl se nějak pokroutil vepředu. Asi v osm ráno jsem se vzbudili, probrali příjemným chladivým deštěm a vyrazili dom.

Zde pár fotek z koncertu, kapela Cubicat plus Peter Digital Orchestra, pan Mixér s velmi vtipnou vizáží.

Ještě jsem zapomněla na jednu humornou historku z večera u moře před koncertem, tak to v příštím postu, páč na jeden už jsem toho nakecala až dost!

Goely

Úterý bylo plné rozličných činností. Započali jsme vývozem krámů z garáže na smeťák. Bohužel jsem si zapomněla vzít foťák, snad příště. Je tam totiž sekce, kam se sváží i všechen odpad z domácností, je to takový velký betonový přístřešek, pod ním všechny ty odpadky a na něm v něm a okolo něj neuvěřitelné množství řvoucích ptáků nesoucích jméno goélands, v češtině mořské čajky. Je to takový přerostlý racek a já jim říkam goely. Tento výjev každému určitě připomene Hitchkokovy ptáky, a kdo má ptačí fóbii jako já, opravdu si na tom pohledu a poslechu zgustne. Goely jsou všude kolem nás, zabydlely se ve městě, neb je to pro ně pohodlnější, mohou žrát odpadky (případně čerstvé pečivo, když jsou dostatečně mrštné a ukradnou někomu jdoucímu z pekárny dobrotu přímo od úst), kterých je všude habaděj, neb zde nejsou kontejnery, ale dáváme před dům každý večer plastové pytle a sběrný vůz je všechny v určitou dobu posbírá. Jenže předtím to stačej ty mrchy rozcupovat po chodnících a vybrat si ty nejlepší lahůdky. Nám sídlej na střeše, když se po ní promenujou, je to docela hluk, neb střecha je plechová. Krom toho je můžeme pozorovat z našeho okna, na dalších střechách mají také svá hnízda, a už druhý rok se mi naskytl pohled na celý proces od vejce až po ptáka. Resp. od ptačího sexu přes vejce až po velkého ptáka opouštějícího hnízdo. Což o to, ti malí jsou roztomilí. Jeden takový malý - ale už velký - v podstatě jen hnědý oproti svým rodičům, ale vzrůstem už jako oni - nám z jedné stříšky přepadl na chodbičku, která spojuje vchod do domu s chodbou u bytů. Trubka ještě nevěděl, že už asi umí lítat, ale taky to asi nemohl ani moc ozkoušet, neb v té chodbičce byl na rozlet malý prostor. Když jsme se včera vraceli z koncertu, byl až ve třetím patře a smutně tam koukal přes sklo na svou rodinu a kamarády a klofal do něj zobákem. Nordahl kolem něj prošel, on zamával svými obr křídly a mě přepadla panická hrůza, schovala jsem se za rohem u sousedových dveří a řekla Nordahlovi, že ho musí dostat pryč, že kolem něj projít nemůžu, že bych mohla dostat infarkt. Tak ho vyhostil dolů. Pak jsme doma slyšeli, jak tam naříkavě píska, a tak se Nordahl rozhodl, že ho jde zachránit. Je to sice jedna z těch mrch, která pak bude trhat pytle s odpadky a výzyvavě při tom loupat na kolemjdoucí okem, ale nechte ho tam umřít žízní na chodbě... Tak ho vyšoupnul na chodník a on se rozletě.

No, tak jsem se rozepsala o úterku a je z toho goelí sága. Tak pokračování příště!

Výletníci II.

Tak, toto je Omonville. Krása. O to větší krása a dojetí nás přepadlo, když jsme v plážovém baru potkali naši známou z Cherbourgu, která tam byla se svými rodiči a jejich AUTOMOBILEM. Hurá, zpáteční cesta se nešlape, zpět se vezeme! Hodili nás k našemu autíčku, kterým jsme se jen přiblížili na pláž, kde mělo koupací sraz pár cherbourgských kamarádů. Poprvé jsem letos vlezla do vody, není to tu nejteplejší, ale včera to vysloveně bodlo!

Člověk by si řekl, že po takovémto dni bude spát jako nemluvně. Ale ono houby s octem, a ještě k tomu nakyselo. V našem apártmá, které zovu v těchto dnech "pec" se prostě spát nedá. Jsme přímo pod střechou, do které to celý den pere a otevřeme-li okno, řvou ty spropadený mořský ptáci, kteří tu úspěšně okupují celé město, jak na lesy (který tady nejsou, takže jak na moře).

Ale teď, když píšu tyto řádky, si jen úsměvně vybavuji včerejší útrp. Dnes totiž pěkně sprchlo! Vzdoušek je čerstvý jedna báseň! A jen taková perlička na závěr: kdy začalo pršet nejvíce? Když jsme měli z čerstvě vybílené garáže vystěhované veškeré věci venku před ní a zrovna započali s jejich uklízením.

Zítra nás čeká tak dvakrát třikrát výlet na smetiště a večer 40ti kilometrová cesta na koncert místní hvězdné kapely Cubicat.

Brou noc.

Výletníci

Z Urville-Nacqueville do Omonville, toť naše trasa. Ze začátku to vypadalo, že ani nebude moc vedro. Příjemně pod mrakem, slunce nepálilo... dlouho však nám takovéto blaho dopřáno nebylo. Chvíli po započetí naší pobřežní cesty v mysu La Hague se opět rozjasnilo a začalo vedříčko. Avšak ani naše zapařenost nás neodradila od výšlapu k domu zde narozeného malíře Francoise Milleta.

Zdě děsná celebrita, v každém městečku má svou školu, ulici a bůhvícoještě. Pro zájemce intelektuály více zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean-François_Millet

Vesnička s oním domem umělcovým je vrchol malebnosti, jeden by se rozplynul. Kamenné domky s barevným ovkětím kam jen oko dohlédne.

Nahoře jsme potkali skupinku žoviálních výletníků. Posmívali se nám, že máme v úmyslu dorazit až do Omonville, místo dobrého dne nám potom popřáli dobrou noc. Cha! Jsou to másla, vždyť to bylo jen pár kiláčků! Zde to sice zatím nevypadalo, náš cíl jest matně vyditelný přístav v pravé části fotografie:

Šlapali jsme urputně, úsupně a neústupně, občas se zastavili a kochali se nádhernými panoramaty:

I spolu jsme se zvěčnili, aby byl důkaz, že jsme tam doopravdicky, zcela vážně a beze srandy, byli:

Cesta to byla krásná, ale byli jsme docela rádi, když se náš cíl přibližoval. Hlavně já, neb -trouba všech troubů - jsem si zapomněla ostříhat nehty na nohou a po dvoutýdenním nošení sandálů, kdy mi jejich délka bylka značně ukradena - natáhla tenisky. Au! Taková španělská bota, dalo by se říct. Představa vychlazené oranginy v přístavu Omonville byla velice slastná, ale představa cesty zpět v mých španělsých botách byla o něco bolestnější. No nic. Co by člověk nepodstoupil, za takové výhledy!

Tak a teď už mi nejde vložit žádná fotka, asi je článek přehlcen či co, tak zkusím pokračování v článku novém.

Nedělní

Zatím to dnes vypadá na neděli vyplněnou skutečným, hutným, neprostupným, líným a bezobsažným nicneděláním. Před chvílí jsme vstali, já si uvařila kávu a oba jsme tradičně zasedli ke svým laptopům. Závislost. Totální závislost na internetu. Podívat se co kdy jak s kým kde a proč, pohrát trochu mini her a pak teprve začít s nějakým denním plánem. Idkyž dnes jsem se zeptala už před laptopí rutinou, co budeme dnes dělat, neb představa nicnedělací neděle se mi dnes úplně nezamlouvá. Navrhla jsem dvě varianty:

1) odvezu Nordálka do jeho garážového království, nechť si tam pokračuje v úklidu, vrátím se dom a vrhnu se na úklid našeho obydlí. To se vždy bez chlapa, ochomítajícího se kolem, dělá líp.

2) vyrazíme na výlet někam, kde jsme ještě nebyli.

Tak jsem věru zvědavá, co zvítězí.

Jinak jsem měla dnes pěkně vypečené sny. Zdálo se mi o třech chlapech najednou, o mém bývalém, současném a o jednom kolegovi ze školy z Caen, který mě zbožňuje. Alespoň to neustále tvrdí. Což o to, je pěkné slyšet jak jsem krásná a inteligentní, ale na druhou stranu už to trvá poněkud dlouho a můj milý kolega, mimochodem dost pohledný mladý muž, by si snad zasloužil nějaký pěkný naplněný milostný vztah. Včera jsme si psali po chatu, proto figuroval také v mém snu. Je zvláštní, neustále mi ústně sděloval či nyní občas píše svá obdivná slova, ale zároveň si je plně vědom toho, že mám pěkně fungující naplňující vztah a rozhodně se mě nesnaží nijak zviklat, sbalit či jánevimco. Jestli to bude dané nějak kulturně? Je z Íránu, politický utečenec, dostal francouzské občanství a už se nemůže vrátit domů. To si neumím představit. Už takhle občas přemýtám o tom, jestli si opravdu umím představit zůstat tu napořád, jestli by mi přeci jen nebylo líp doma mezi svými, jestli "já mám tohle vůbec zapotřebí" :-), a to se můžu kdykoliv sebrat a jet dom. Mně se tady líbí, Nordahlova rodina, přátelé, krásná okolní příroda, moříčko, milí francouzští lidé, dobré jídlo a pití, všechno je super, kdo by odolal! Ale prostě stejně se člověku stýská. Idkyž pak v Praze často nadávám, jak je to tam hrozný a jak chci zpátky do Cherbourgu. Je to prostě taková past. O podrobnostech tohoto dilematu se určitě ještě někdy rozepíšu, to je široké téma... Každopádně jsem ráda, že nejsem politický utečenec!

Jak se ale v mém snu ocitl můj bývalý, to opravdu nechápu.... to bude asi všechno tím internetem!

Přikládám fotku ze studijních dní v Caen, tento den jsme probírali obleční a dělali jsme módní přehlídku. To byla sranda. Na fotce Farshad z Íránu, Christina z Rumunska, Olga z Kazachstánu a Kelli z USA. Všechny holky jako lusky, nevim, že si musel vyhlídnout zrovna mě...:) Jak se tak na to dívám, stálo by za to napsat více o všech mých spolustudentech, každý má docela zajímavý příběh, každý má trochu jiný důvod, proč tady je. Krom tedy čtyř američanů, kteří tu byli jen na jeden semestr na Erasmus. Nuda... :)

Juhůůů, vyhrál výlet! Garáž a úklid až zítra!

Konečně na pláži

Včera jsem se pěkně zapotila při cvičení zvaném body barre. Uffff... Je to v podstatě tyč, na kterou se z obou konců nandávají záváží a vytvoří se tak činka, se kterou se pak dělají různé cviky, u kterých jsem málem, ač maje o pár kilíček zaváží lehčí než ostatní, vypustila duši. No, zas tak hrozné to nebylo, příští týden půjdu zas, nejsem žádný kostitřas!

Večer jsme se šli s mým drahým fiancé osvěžit na terásku bílým pivem. Plán byl dát si tak dvě (zde dvě jest dva čtvrtlitry, tudíž jedno velké) a jít domů. No jo, jenže na maloměstě to není tak jednoduché. To támhle někoho potkáte, támhle někdo přijede na víkend a už to je. Domů jsme se vrátili ve tři ráno. Tudíž jsem dnes v žádném případě nevstávala na cvičení, pěkně jsme se prospali a poté se rozhodli vyrazit se osvěžit - tentokráte né na terásku - nýbrž na pláž. Poslední dva týdny jsme se k tomu nějak nedostali, vyklízíme totiž babiččinu garáž, z které si Nordahl dělá sochařský a malířský ateliér. Takový ten klasický několikaletý bordel, to dá zabrat.

No, ale zpět k té pláži. Vyrazili jsme naším supervozidlem Peugot 106 po pobřeží směrem na východ od Cherbourgu, že si najdeme nějakou pláž bez lidí. Neb jest sobota a ještě k tomu prázdniny, a tak na naší oblíbené pláži v Urville je možná husto a plno. A podařilo se, na pláži Les Mares u vesničky Vrasville krom babičky v křesílku pozorující moře, třech pejskařů a dvou rybářů, nebyla ani noha. To je tady úžasný, tolik míst, které je možné objevit! Díky tomu, že teď máme vůz, můžeme směle dobývat celý Cotentin!

Zapomněla jsem si vzít foťák, a tak nemám foto oné prázdné pláže, tak se sem pokusím vložit satelitní mapu:

View Larger Map

Proč blog?

Už rok a půl žiji ve Francii. A nemám si s kým povídat. Nemám s kým klábosit, drbat, probírat a propírat. Nemám s kým vést děsně intelektuální hovory, nemám se s kým smát, až se za břicho popadat.

No, není to zas tak úplně pravda, někoho mám, jinak bych tady asi nebyla a neplánovala tu zůstat. Ale jazyková bariéra je holt jazyková bariéra a určité věci jsou prostě nepřeložitelné, nepřenostitelné, nepochopitelné. A jelikož o tom často přemýtám, řekla jsem si, že místo hraní stupidních facebookových her začnu psát blog. Čas plyne rychle a já mám pocit, že nic moc nedělám. A tak si říkám, že psaním třeba získám na věci jiný pohled. A možná si taky utříbím myšlenky, které proudí mou hlavou, a které nemám komu sdělovat. A procvičím si češtinu, kterou toho moc nenamluvím, krom občasného vypuštění sprostého slova (to je nesmírná výhoda, když tomu nikdo nerozumí) vlastně česky nemluvím vůbec. Dalším plusem je, že tomu nikdo odsud nebude rozumět, a tak můžu psát vše, co mi na srdci ležeti bude.

Už jeden blog mám, je určený pouze mým uměleckým fotkám. Původně to měl být blog psací a fotografický, ale jelikož na něj chodí hodně cizinců, překládala jsem vše do angličtiny, a zabralo mi to vždy tolik času, že jsem přestala psát úplně a vkládám jen fotky. A tak tento druhý blog je pro mě o svobodě, psát co chci ve své mateřštině a třeba i vkládat nějaké fotky, které nejsou "hodny" mého blogu uměleckého.

Inspirací je mi má kamarádka Gábinka, která si už přes rok píše blog každý den! To tedy kloubouk dolů, já jsem sama na sebe zvědavá, kterým směrem se můj blog vyvine a jak často budu psát...

Tak to by bylo na úvod. Za cvhíli si jdu vypotit duši z těla. Zakoupila jsem si permanentku do místního sporotvního klubu, klub SUPERFORM se jmenuje. Minulý týden se mi podařilo jít čtyřikrát a tento týden jdu potřetí. Jsem zvědavá, budu-li z toho v superformě. Zatím je to spíš trochu masochisticky laděný počin, za těch veder, co tady momentálně panují. Ale což, dala jsem se na vojnu, musím bojovat!