Didduščin deník: Po čtvrt roce hlásí se ostudný pisatel

Tož, to to letí, co? Za tu dobu se toho stalo mnoho, oslavili jsme Vánoce ve Francii (letos nás bylo na štědrovečerní večeři pouhých 15, oproti lonským 28mi slabota:) a mé třicátiny a Silvestra v Praze. Krásné to vše bylo, užili jsme si pořádně světa! Ale ani nevím, použil-li někdo ono slovo na vé... Hihi. O všem se rozepisovat asi nebudu, ale rozhodně musím zmínit náš let Paříž-Praha. Jak radostné překvapení náš čekalo v letadle - Evička! Posadila si nás do VIP, krmila nás řízky a ještě jsme byli obdařeni super zážitkem - přístáním v kokpitu! . Jak jsme pak skuhrali při cestě zpátky v odporném přeplněném airbusu po takovémto rozmazlení...:) Praha se všem samozřejmě moc líbila. Aby viděli i jiný kus světa, podnikli jsme též výlet do Kutné Hory a tradičně se nadlábli v hostinci u Dačického. Svíčková, guláš, uzené se špenátem a bramborovým knedlíkem, řízeček... mňam!!! Sliny se mi sbíhají. V únoru jsme tu oslavili narozeniny Nordahla a jeho papá, no a to je tak asi ve zkratce vše.

Tak, zase uběhly dva dny od napsání předchozího odstavce. Měli jsme rušný týden, který tedy ještě neskončil. Za chvíli vyrážíme k babičce na oběd a poté chceme začít s kultivací zahrádky, přeci jen, jaro je tu co nevidět!

Jinak v pátek se tu sjela většina Nordahlových kamarádů, tentokráte ne ale na oslavu narozenin či jiné radostné události, ale bohužel na pohřeb, a to maminky Nordahlových kamarádů, dvojčat. Je to pro ně těžké období, v létě jim totiž zemřel i mladší bratr. Z ničeho nic, srdeční příhoda. Maminka ale byla dlouhodobě nemocná a čekalo se to každou chvíli. Obřad byl církevní v kostele, trval asi hodinu a půl, poté se jelo na hřbitov, kde se uložila rakev do země, poté následovalo odpoledne u jejich táty, kde se pila káva, víno, pivo a jedly malé pochutiny, a večer se to vše zakončilo restaurací. Takový pohřební den jsem ještě nezažila, a musím říct, že se mi to líbilo. Nechci být morbidní, samozřejmě, ale přišlo mi to jako opravdu pořádné rozloučení se, měla jsem poprvé pocit, že to je prostě součást života... Ostatní situace z krematorií mám zaryté spíš jako příšerně smutné momenty plné žalu, možná je to tím, že je to tak rychlé, že se člověk ani nestačí vzpamatovat... No, ale na modlení a k církvi se asi stejně nedám.

V sobotu odpoledne jsme se vydali na malý výlet do přístavu Racine, je to nejmenší přístav určitě ve Francii, možná i v Evropě, nebo na světě? Anebo v celé galaxii? Byla kosa a fučel vítr, ale i tak to bylo fajn. Po návratu jsme popili horkou čokoládu a pojedli nějaké sladké pochutiny a poté jsme chtěli jít odpočívat domů před večerem. Jenže. Thomas, kamarád, který bydlí v Dublinu, zjistil, že nemá peněženku. A tak začala akce hledání - v autě, obvolávání všech, u kterých ten den byl, a pak nás napadlo, jestli-pak ji nevytratil na toaletě během výletu. A tak jsme nasedli do auta a hurá opět 25 km do port Racine. Záchodky ale byly již zavřené, a vůkol kolem nic a nikdo, a tak, že jedeme zpět, a že v pondělí zkusíme zavolat na radnici, jestli ji někdo nenašel. Naštěstí pas měl v kufru, takže dnes může odletět domů... Jako třešnička na dortu následuje ještě jedna historka. Otevřela jsem elektrické okénko u auta, jenže už ho nezavřela. Kontakt zkolaboval. A tak jsme za tmy a vichru jeli 25 kilometrů s dokořán otevřeným oknem. Měli jsme však štěstí v neštěstí, náš rodinný automechanik Lulu byl na večeři u Nordahlovy tety, která bydlí po cestě, a tak jsme se ohřáli u krbu, vypili si jedno pivo (tady se jedno smí, ikdyž se řídí:) a odjeli se zavřeným okýnkem zpět do Cherbourgu. Jen teď to nejde otevřít vůbec, musí se vyměnit ten kontakt, či co...:)

Tak, a teď vzhůru na křepelky. Předpokládám, že to budou křepelky, prý "petits oiseaux" (malí ptáci), tak co by to jiného asi tak mohlo být...uvidíme:)

Tož, si to pěkně uložím, a až se vrátíme, přidám ještě nějaké foto a konečně postnu můj příspěvek! Heuréka!

Tož, křepelky byly moc dobré, půl zahrady vypleto a ostříháno a zde slíbené fotky:

Mini přístav Port Racine