Koncertní

Ještě mi to nedá, musím se na chvilinku vrátit k tématu geoelímu, jen tak na dokreslení. Včera po skončení trhu, na kterém je vždy kromě všech možných zajímavých komodit jako jsou boty, oblečení, hodinky, bižu, , matrace a molitany, ručníky, tašky, knoflíky a nitě, knihy, nádobí, květiny, samozřejmě také něco dobrého - sosisóny, sýry, víno, cider, marmelády, ovoce, zelenina, i stánek s french fries (normální hranolky, ale říkají tomu french fries, no, správně by měly být z opravdových čerstvých brambor, a ne ze zmraženého pytle) a grilovanou klobásou. A u tohoto stánku se jich hemžilo několik a drze vybíraly z pytle hned u stánku vyhozené hranolky, marně je majitelka odháněla.

A odpoledne, když jsme šli rušnou nákupní pěší zónou dom, byly tam dvě peroucí se o palačinku, kterou ukradli v nedalekém pekařství! Já vám říkám, dlouho do toho nezbývá, a budeme tady jak v Hitchcockových Ptácích!

Takže, kde jsem to byla... goely, goely, ano - úterek! Po vyvežení garážního bordelu do goelího království (smetiště), jsme se vydali na velký nákup do Carefouru. Ten jsme odvezli dom a počali se vypravovat na cestu na koncert na pláž Sciotot, na západním pobřeží Cotentinu. Vzali jsme si spacáky, že tam případně přesíme, kdybych nemohla odolat alkoholovému pokušení. Tady je totiž povoleno nějaké minimum, asi dvě malá piva či sklenka dvě vína, jenže, když už si dáte jedno dvě, je to pak těžší, než od začátku nepít vůbec! Tak jsem si dala nakonec asi čtyři a pak povinný kelímek vína. Kapela Cubicat má totiž takový rituál, že při každém koncertu zakoupí kanystřík vína (cubi), každý z kapely si přihne a pak ho pošlou mezi publikum.Ke konci už jsem ale pro jistotu začala pít vodu a colu, abychom tam nemuseli před odjezdem dlít moc dlouho. Mezi tím jsme potkali několik Nordahlových známých, asi dva z nich jsem viděla dnes poprvé. Takže tradiční konverzace:

"A odkud jsi, z Anglie?"

"Ne, z České republiky"

"Jóó, Czechoslovakia!!!" vítězoslavně, jakože ví,

"Ne, Česká republika. Už dvacet let."

Poté se to občas stočí ještě na "debatu" o komunismu, většinou když už jsou daní debatníci v podroušeném stavu. Bože, chraň mě!!!

Během jednoho takového nekonečného hovoru se ke mně přichomýtl krásný černý psík s klacíkem a dožadoval se jeho hození. To mě zachránilo. Půlhodinové házení a aportování bylo o něco zábavnější, také mě to zbavilo tenze, kterou už jsem měla z pana Hovorky X. Znáte to, takovéto vnitřní napětí, jak se jen modlíte ke všemu, k čemu je možno, aby už přestal mluvit. Aby řekl "tak jó, mějte se, jdu si pro další pivo" anebo "už vás nebudu zdržovat" anebo ještě lépe "tak já už musím jít"...

Vše jsem nakonec přestála s grácií, myslím, že nikdo nic nepoznal, dokonce se hoch zajímal, kde Nordahl sehnal tak pěknou slečnu, tak pozor holky, možná má zálusk vypravit se na lov do českých luhů a hájů!

Oni jsou hrozně ukecaní, ti francouzi. Jednou jsme ve škole konverzovali na toto téma, jako co bychom řekli o francouzech, a když jsem si dovolila utrousit, že moc mluvěj, učitelka se podivovala, že tohle jí tedy nikdy jako nápadný francouzský rys na mysl nepřišlo. A když jsem přišla se svým dalším postřehem, že francouzsky jsou chic, řekla, že to je jen klišé. Jenže já to myslela naprosto vážně. No jo, asi moc necestovala na východ...:)

Jo, jsem zase myšlenkama odhopkala někam dál, nakonec jsme tam přespali v našem automobilu. Je to komerční model, má jen dvě sedadla vepředu, takže já jsem se krásně natáhla do kufru a Nordahl se nějak pokroutil vepředu. Asi v osm ráno jsem se vzbudili, probrali příjemným chladivým deštěm a vyrazili dom.

Zde pár fotek z koncertu, kapela Cubicat plus Peter Digital Orchestra, pan Mixér s velmi vtipnou vizáží.

Ještě jsem zapomněla na jednu humornou historku z večera u moře před koncertem, tak to v příštím postu, páč na jeden už jsem toho nakecala až dost!