Z Urville-Nacqueville do Omonville, toť naše trasa. Ze začátku to vypadalo, že ani nebude moc vedro. Příjemně pod mrakem, slunce nepálilo... dlouho však nám takovéto blaho dopřáno nebylo. Chvíli po započetí naší pobřežní cesty v mysu La Hague se opět rozjasnilo a začalo vedříčko. Avšak ani naše zapařenost nás neodradila od výšlapu k domu zde narozeného malíře Francoise Milleta.
Zdě děsná celebrita, v každém městečku má svou školu, ulici a bůhvícoještě. Pro zájemce intelektuály více zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean-François_Millet
Vesnička s oním domem umělcovým je vrchol malebnosti, jeden by se rozplynul. Kamenné domky s barevným ovkětím kam jen oko dohlédne.
Nahoře jsme potkali skupinku žoviálních výletníků. Posmívali se nám, že máme v úmyslu dorazit až do Omonville, místo dobrého dne nám potom popřáli dobrou noc. Cha! Jsou to másla, vždyť to bylo jen pár kiláčků! Zde to sice zatím nevypadalo, náš cíl jest matně vyditelný přístav v pravé části fotografie:
Šlapali jsme urputně, úsupně a neústupně, občas se zastavili a kochali se nádhernými panoramaty:
I spolu jsme se zvěčnili, aby byl důkaz, že jsme tam doopravdicky, zcela vážně a beze srandy, byli:
Cesta to byla krásná, ale byli jsme docela rádi, když se náš cíl přibližoval. Hlavně já, neb -trouba všech troubů - jsem si zapomněla ostříhat nehty na nohou a po dvoutýdenním nošení sandálů, kdy mi jejich délka bylka značně ukradena - natáhla tenisky. Au! Taková španělská bota, dalo by se říct. Představa vychlazené oranginy v přístavu Omonville byla velice slastná, ale představa cesty zpět v mých španělsých botách byla o něco bolestnější. No nic. Co by člověk nepodstoupil, za takové výhledy!
Tak a teď už mi nejde vložit žádná fotka, asi je článek přehlcen či co, tak zkusím pokračování v článku novém.
Žádné komentáře:
Okomentovat