Výletníci II.

Tak, toto je Omonville. Krása. O to větší krása a dojetí nás přepadlo, když jsme v plážovém baru potkali naši známou z Cherbourgu, která tam byla se svými rodiči a jejich AUTOMOBILEM. Hurá, zpáteční cesta se nešlape, zpět se vezeme! Hodili nás k našemu autíčku, kterým jsme se jen přiblížili na pláž, kde mělo koupací sraz pár cherbourgských kamarádů. Poprvé jsem letos vlezla do vody, není to tu nejteplejší, ale včera to vysloveně bodlo!

Člověk by si řekl, že po takovémto dni bude spát jako nemluvně. Ale ono houby s octem, a ještě k tomu nakyselo. V našem apártmá, které zovu v těchto dnech "pec" se prostě spát nedá. Jsme přímo pod střechou, do které to celý den pere a otevřeme-li okno, řvou ty spropadený mořský ptáci, kteří tu úspěšně okupují celé město, jak na lesy (který tady nejsou, takže jak na moře).

Ale teď, když píšu tyto řádky, si jen úsměvně vybavuji včerejší útrp. Dnes totiž pěkně sprchlo! Vzdoušek je čerstvý jedna báseň! A jen taková perlička na závěr: kdy začalo pršet nejvíce? Když jsme měli z čerstvě vybílené garáže vystěhované veškeré věci venku před ní a zrovna započali s jejich uklízením.

Zítra nás čeká tak dvakrát třikrát výlet na smetiště a večer 40ti kilometrová cesta na koncert místní hvězdné kapely Cubicat.

Brou noc.