Tak jo, tak ja se jdu zase vypsat ... Vzdy chudaka bloga opustim a kdyz je mi nejhur, jak je mi dobry !

Zacaly prazdniny. A je to peklo. Dnes je ctvrty den prazdnin (s vikendem sesty) a ja jsem na konci svych sil. Teda citim se tak, na konci byt nemuzu, neb to musim nejak vydrzet, ze.
Je-li to zmenou (ktere Didda nikterak prekvapive tezko snasi), kterou prinesl konec skolniho roku ci necim jinym, to Buh vi, ale Diddus se chova priserne. Stale rve, nervuje se, breci, propada hysterickym zachvatum smichu, beha ode zdi ke zdi a u niceho nevydrzi. A takhle je to CELY den. Snazim se, abychom mely rutinu, pouzivam piktogramy, zachovavam klid, vse rikam pomalu, klidne a stejne je vsechno spatne. Staci rict : "bundu si brat nemusis, venku je teplo" ci "pockej" (kdyz jdeme ven a ona uz je cela nachystana a hrne se na ulici, zatimco Ina jeste neni oblecena a ja nemam boty) a scena je na svete. VSE je problem.
Kamkoliv jdeme, vsichni se za nami otaceji. Premyslime o tom, ze zrusime dovolenou, nebot v chatce v kempu budeme rusit vsechny sousedy.
Nechce vubec mluvit, ackoliv slova zna. Neustale me taha za ruku a kdyz se ji zeptam, co chce, pouziva magickou formuli "pomoz mi", ale s cim, to uz nerekne.
Je to ocistec, pripadam si, ze se zblaznim. Nikoho nevidam a s nikym o tom nemluvim, protoze mi to prijde "neprenositelne" a navic nam vsichni neustale rikaji, jak Didda pokrocila a jak je to desne super (protoze se naucila rikat "bonjour").
Take vcera dorazilo zaverecne skolni hodnoceni, ktere neni nikterak pozitivni.

UUUFFFF, jen i takhle se vypsat je ulevne. A nebojte se, ja se z toho ne........, ja to vydrzim, ale asi z toho vyjdu trochu poznamenana. I tak si ale stale opakuju, ze co me nezabije, to me posili a ze jsou na tom lide hur. Ikdyz pak mam trochu pocit, ze vlastne nemam pravo si stezovat ... Mno, ale je tu Inuska, zlaticko za kazdych okolnosti, ktere me drzi nad vodou a i pres vsechny hruzy mi stale kouzli usmev na tvari. A navic to Diddi sileni dobre snasi, proste je zvykla uz z bricha a je to totalni pohodar. A Vuthe, jak vecer prijde domu, tak se stara. Neumim si predstavit, ze bych na to byla sama...