Zimní radovánky

Tož dorazil i k nám, do mírného pásu - sníh, snížek!!! Jakou radost to člověku udělá, a to hlavně tady, kde je opravdu neobvyklý. Sic ho není mnoho, ale stejně je krásný!:)

Tož jsme se v neděli rozhodli, že vyrazíme na výlet, pokochat se výhledem na zasněženou krajinu z vršku vesnice La Pernelle, cca 30 km od Cherbourgu. Jenže ouha, tam již po sněhu ani památky! Zatímco u nás v Cherbourgu sněžilo znova i dnes!

První nadílku jsme si vyloženě užili. V pátek večer jsme vyrazili do Art´s Café na tradiční drink. Jenže se to poněkud zvrhlo (tradičně) a my se vydali na cestu domů v šest ráno. A k našemu překvapení všude sníh a velké vloky padající k zemi. Byla jsem to já, kdo hodil první kouli......... no užili jsme si sněhu jak se patří!:)

Dodávám fotodokumentaci: zasněžený výhled z okna, Cherbourg v sněhovém hávu, náš vůz se sněhovou krustou (ano, to je on - Voiturek!), výhled z La Pernelle bez sněhu a nás dva náležitě vybavené proti mrazu (né že by tu bylo vyloženě pod nulou, ale každý tu mrzne:). To mi ještě připomíná, že se mě Paula v pátek ptala, jestli, až pojedou do Prahy na ty moje narozeniny a Silvestra, bude v Praze větší zima, než posledně, co tam byli. A to bylo, pěkně prosím, v říjnu či listopadu, bylo chladno, ale ještě se to dalo v podzimní bundě. Tak jsem se jen usmíchla pod vous a řekla, že mohou vyrazit v plavkách. Ba ne, nechť si vezmou to nejteplejší, co mají! Také jsem je již vybavila slovním krkolamem "strč prst skrz krk", přičemž se občas přesmýskli, a já jsem zaslechla slova jako "šprcka" či "prc", to bude srandy........:)

A mně to nedá! Jiný večer jsem se vytasila s mini knížečkou češtiny pro francouze, kterou mi zaslala Evička, a s kterou tu sklízím velké úspěchy. Každý se snaží číst a když někomu rozumím, je štěstím bez sebe. Jeremy si tak listoval, listoval a pak z ničeho nic vyhrkl: "Vložka." Tak jsem mu řekla, ať si to zapamatuje, že to pak může v Čechách prohazovat jen tak mezi řečí................... chacha. Nasmáli jsme se a ještě teď, když si to náležitě představím, se královsky bavím!

Plakát

Jsem v zajetí fotografických prací. Výroba plakátu pro divadlo se nakonec trochu protáhla, nejprve mi odsouhlasili první návrh, pak si to ale rozmysleli, a já vyrobila postupně další čtyři. Dnes se konečně vybralo a dokonce i vytisklo. Takže hotovo! To víte, hérci - jejich požadavek na rezonanci fotky s obsahem a duchem díla, byl pochopitelný, ale jejich požadavky grafické byly poněkud nesplnitelné. Naštěstí si dali říct a všichni jsme nakonec spokojení. Zde finální verze:

Taky jsme s Julie dokončily naši první foto-zakázku. Vyberu nějaké fotky a dám je sem příště. Kdy to ale bude, to nevím, neb dnes večír jdu na dvě vernisáže a zítra vyrážíme směr Paříž do pondělka či úterka. Jest tam totiž foto výstava: Pařížský fotografický salón na počest fotografie střední Evropy. Pohromadě fotografové zvučných jmen jako Sudek, Drtikol, Funke, Rossler, Medková, Štreit..........se nemůžu dočkat!!! Rovněž se nemohu dočkat řízení po Paříži..., ale holt pro umění je třeba něco obětovat.

Patřičné francouzské ráno

Jsem ještě v posteli a zrovna mi byla přinesena káva a čerstvoučký křupavoučký croissant a pain au chocolate sličným mladým mužem, prostě vše jak se patří, jak to má správně být! :)))

Však na dnešek potřebuji energii. Zítra jdu na zkoušku divadelního představení, na které mám vyrobit foto na plakát, znám už ale příběh, a tak jsem něco předpřipravila a zítra jim to tam předložím. Mám trochu strach, že se jim to nebude zdát, ještě nikdy jsem nic takového nedělala, no uvidíme.

Pak jest třeba vyrobit krátký text o mně a zaslat do umělecké asociace, které jsem se stala členkou, by to mohli dát na web. To bude fuška, takhle dlouhý text - to by nebyl problém, ale krátký...

A poté vzhůru na nákup potravin, naše lednička jest žalostně prázdná, včera jsme večeřeli nakládané houby a hořkou čokoládu.

Ještě bych ráda naskenovala články o výstavě a dočetla Trapné povídky Karla Čapka. Je to děsně napínavý, fakt! Bohužel tím jsem s Čapkem skončila, další už tu nemám:( Předtím jsem dočetla Válku s Mloky a byla docela překvapená, když jsem narazila na kapitolu, kde Čapek píše o Cherbourgu! To když ho teda znal Čapek, už nikdy nebudu říkat, že je to díra! Ona to samozřejmě díra není, jen prostě někdy, když mám negativistický den, si musím nějak ulevit, že... a pravdou je, že po 25ti letech života v hlavním městě člověk občas něco postrádá, ale zase se mu to na druhé misce vah něčím vyváží. Důležité je, že ta negativní miska není těžší.

To jsem si zase zafilosofovala, mi ten croissant stoupá do hlavy. Vzhůru do práce! (ale předtím ještě pain au chocolate...:)

Bretaňské dobrodružství

Tak dobrá tedy. Špína a mastnota zdolána způsobem přímo heroickým, nyní jest čas na obsáhlouzprávu z našeho bretaňského výletu. Celá akce započala se tak, že vám již z tohoto blogu známýkamarád Floris, zvažoval, má-li přijet na oslavu 30tých narozenin Pauly, či ne, neb neměl penízena vlak (což je zcela pochopitelné, při těch hříšných cenách - vyplatí se jet autem, ať žije ekologie!), a jelikož Nordahl ho zbožňuje, jal se organizovat jeho příjezd o odvoz. Našel mu na netu spolujízdu sem, a zpět že ho odvezeme my, neb jsme stejně plánovali navštívit Rennes. Jenomže! Stávky proti prodloužení doby odchodu do důchodu se poněkud zvrhly, byly zablokovány silnice a zavřeny benzínky, takže odjezd se posunul o týden. Florísek byl tedy vězněn v Cherbourgu po celých šest dní. Tak si aspoň všech náležitě užil - rodičů, kamarádů a nás pak měl ještě tři dny u sebe v garsoniéře v Rennes.

Zde jedno předodjezdové foto - posilnění před cestou. Vyjeli jsme samozřejmě až za tmy, přes všechny plány jak vyrazíme brzy...

Ještě jsme se stihli z okna pokochat dvojduhou a pak vzhůru na cestu!

Po příjezdu jsme se podívali na nějaký film, který byl dozajista děsně zajímavý, jenom už vůbec netuším, o čem že to byl. A pak spat. Druhý den jsme se vydali na průzkum města Rennes, vcelku pěkné, aj jsme si uměli představit, že bychom se tam přestěhovali. Jen to móře tam holt chybí. Ale park tam mají krásný:

I jeden kostel (tuším, že svaté Anny, ano ano, tak se jmenuje i náměstí, na kterém jsme se cpaly hamburgery a hranolkami kousek od kostela, nedbaje faktu, že propadáme hříchu obžérství) je obrostlý vegetací:

Večer nás vzal Flo do gaybaru U rybařící kočky. Byla tam však nějaká oslava narozenin a hráli hity typu Dalida (taková místní Helenka) a podobně, což se hochům nezamlouvalo (mně jo, včetně gay prostředí).

Další den jsme se vagabondili po městě a večír se dívali na výživnou komedii MacGruber (parodie na Mc Gyvera, Ramba a podobné zhýralosti). Zde má oblíbená scéna "totální rozptýlení":

http://www.youtube.com/watch?v=mr3YvK2oqZg

Foto z vagabondění

A foto z Florisova dvoru. Ukázka typické architektury ve větších městech Normandie a zřejmě tedy i Bretaně:

Odpoledne dalšího dne jsme se rozloučili a vyrazili směr Saint Malo. Jelikož jsme s sebou neměli mapu a nějak minuli odbočku, změnili jsme po cestě plán a zamířili do Saint Brieuc. Chvíli jsme se ochomýtali na nedaleké pláži, já přes Nordahlovy protesty ukořistila pár mušlí (byly jich tam hordy, jak již jsem psala na fejsbůku holkám - je třeba přijet s pytli a lopatami), on si zase pohrál s pneumatikou a našel takovýhle pěkný srdcokámen:

Po plážohrátkách jsme se vydali vyhledati hotel, podařilo se i usmlouvat slevu, alespoň bylo víc na večerní útratu! A že jsme to tentokráte roztočili výjimečně né za jídlo, ale za pití. V rumobaru s asi dvaceti příchutěmi rumu jsme vzali degustaci nadmíru zodpovědně, každý jsme ochutnali po pěti druzích. Např. karmabolu, třešeň, zázvor, citróno-chili, ananas... byly výborné! To může potvrdit Téra, Peli možná jen podle čuchu, těžký to úděl řidičův. A to jsem si vyzkoušela druhý den nato na vlastí kůži. Šli jsme spát asi v pět, v 11 ráno jsme museli vyklidit pokoj. To jsem se na to řízení vyloženě těšila... No, přesunuli jsme se do Saint Malo (cca 40 km tuším), kde byl námořní festival, který nás teda až zas tak moc nezjímal, ale prohlídka města byla více než zajímavá. Všude pláže a hned u nich činžáky, úplně jsem tam viděla lidi z počátku 20. století promenující se na nich v nedělním odpoleni.

Já jsem si taky připadala jako bych nespala od začátku dvacátého století, myslím, že to na mě bylo znát.

Grand café creme to ale spravilo a po něm vzhůru domů. Cestou se mi udělalo dobře a chytl mě děsný hlad. A na dálnici jest na výběr benzínka či Macdo. Co myslíte, že zvítězilo? Jistě, Macdonaldík. Musím se svěřit, že je poslední dobou nějaký dobrý, dělají to zde ze stoprocentního hovězího a hranolky z pravých brambor. Já vím, že nemůžu věřit všemu, co slyším, ale jednak to opravdu chutná dobře, srovnám-li s poslední zkušeností z Prahy v pět ráno na Ípáku (vážně rozdíl) a druhak tady jaksi všemu věřím tak nějak víc. Proč asi?

Mno, a to je vlastně vše z výletu! To jsme si zase krásně užili světa!

Naši limuzínu na fotce nemám, hanba, to musím brzy napraviti.

A kdo chce vidět více fotek a není na fejsbuku, zde jest link:

http://www.facebook.com/album.php?aid=241476&id=741643841&l=0bb81d1b48

O hodinu víc

To je paráda mít o hodinu navíc! Že bych ji ale nějak hodnotně využila, to se zatím říct nedá. Ovšem jen zatím!:) Mám ale v plánu takové nezáživnosti, že vážně nevím, jak se namotivovat. Je třeba vyluxovat a vytřít, alespoň kuchyň - neb jest to urgentní, ostříhat Ta-chan drápky a umýt jí klec, uklidit uschlé oblečení (ještěže nežehlím!), no našlo by se toho víc, ale tohle jest to urgentní. Chjo, domácí práce vážně nemusím. Jen vařit mě baví. Včéra však vařil Nordahl a já se dívala v tele na výměnu manželek. (Dívání se na televizi v zahraničí jest studiem jazyka, heč!:) Jedna z nich byla totální maniak na úklid, byla úplně posedlá a šílená. Luxovala každý den. A k tomu si každé ráno nanášela hodinu make-up. Ta druhá byla eko-typ, žádný make-up, úklid tak ňák, aby to fungovalo, liberální výchova, no, sranda to byla:) Ta šílená, když vešla do domu té eko, se rozbrečela, že prý je to tam špinavý a nechutný. Mně to teda nepřišlo, tak nějak normál, jako u nás......:) Hehe.

Mno. Já vím, že bych měla spíš psát o výstavě, o výletě do Bretagne a o našem novém autu, to mě ale spíš odmotivuje a už pak neudělám vůbec nic. Takže teď vzhůru na věc, schválně, jak dlouho mi to zabere. Jest 17:19.

Nestíhám, ovšem svačím vydatně

Se kaji, takovou dobu ni pís! Jsem zaneprázdněna přípravou ateliéru se Julie. Už jsme nafotili pěkných pár kousků, teď se to musí vše vytřídit, připravit katalog a leták a pak vzhůru na čištění místnosti na ateliér. Zatím se vše odehrává u nás doma.

Dnes jsem chtěla jíti do bazénu, ve stejnou hodinu jako má Julie aquaaerobik. Jenže - jest opět stávka a je zavřen i bazén. Naštěstí ne pro předplatitele aguagymu, tak jsem se vetřela. Bylo to fajn, asi se zapíšu... Včéra jsem byla již potřetí na kurzu současného tance. To je větší ořech. Když opakujeme choreografii, kterou nám předtančuje Pascale, to ještě jde, ale když po nás chce jakousi improvizaci a prožívání, cítím se přitom poněkud směšně. Asi na to nemám buňky. Všichni ostatní tam krouží jak v delíriu a já se jen tak potácím, taky jak v delíriu, ale tremens.....:) Mno, ještě tomu dám šanci, přeci jen by člověk měl občas překonat sám sebe. Asi. Nevim. Uvidim...:) To mi připomnělo sobotu, kdy jsme se s Pascale o půlnoci rozhodli, že jdeme na diskotéku. Nikdo s námi nechtěl jít, páč nikdo z Art´s café přeci nepůjde na místní cherbourgskou diskošku, že. Nakonec se papá obětoval, aby nás chránil...:) Byla to legra, vyřádily jsme se vehementně, ale chápu, proč se tam nikomu moc nechce, ambience nic moc.

Aby nebylo těch zážitků málo, dnes jsem se přichomýtla k celonárodní megastávce. Demostrují tu proti prodloužení odchodu do důchodu, je to vážně masové. Julie šla po bazénu, že tam má sraz s maminkou a kamarády, tak jsem šla taky. No pochodovali jsme dvě hodiny městem, když se však průvod stočil do naší ulice, zahla jsem k nám do průchodu a šla domů jíst a trochu odpočívat, nějak mě to zmohlo... Nicméně určitě jsem započítaná, jsem zvědavá na ty cifry zítra v novinách, prý to bylo kolem deseti tisíc. Tak si tak říkám, že to je docela fajn, ty jejich stávky, prostě se jen tak nedají a jednaj, né jako u nás, hudrat, ale toť asi tak vše. Ale je fakt, že například stávkování drah, to mě zvedá ze židle, to je pořád něco, člověk by se odsud pomalu někdy ani nedostal...

Mno nic, dopiju kávu a vzhůru na veteš - na náměstí je burza starého oblečení a bot, tak jdeme s Julie okouknout, nenajdeme-li něco extra super šik pro náš ateliér. A potom v šest se jdeme s Nordálkem podívat na auto, museli jsme vrátit naše staré, které jsme měli od N. maminky a jejího přítele. Rozešli se a auto je jeho, takže jsme už téměř týden bez vozu - katastrofa! Jsem se stala naprosto závislou...

Jé, jsem vůbec nemluvila o mé výstavě - hanba mi! Příště to napravím a příště bude brzy!

Fotky mám zatím zakázano zveřejňovat, až po výběru společně s kolegyní. To by se ale mělo uskutečnit brzy, takže budou, budou... Se těšte!:)

Kdo nezažil, neuvěří

Tak jsme tedy byli venku s Florískem. Vesele jsme popíjeli v baru, Flo byl dle předpokladu ovíněn, byla sranda, pohoda. Chvíli před půlnocí se v baru objevili policisti, nejprve tři, kteří se jali kontrolovat barmana a jeho pracovní smlouvu, vyptávali se kolik pracuje hodin a spoustu dalších věcí. Najednou se jich tam ale zjevil pěkný houf, řekla bych tak deset a začali všem kontrolovat občanky. Ubohého Floríska vyvedli ven a vyptávali se ho, kolik toho vypil. On normálně odpovídal, na vše reagoval, nebyl vůbec agresivní, nic. Načež jsme se do toho vložili ještě my - s tím, že spí dnes u nás a že si ho s sebou odvedeme domů. Nic nepomohlo. NANDALI MU ŽELÍZKA a šoupli do auta. Zůstala jsem tam stát jako opařená a pak Nordahlovi sdělila, že zítra odlítám domů, že v policejním státě žít nehodlám... No, jsem samozřejmě přeháněla, ale tak mě to naštvalo! Kdyby pil venku nebo dělal výtržnosti, dobře, ale když pil vevnitř v baru a bavil se tam s kamarády? Barman ještě musel zaplatit asi 300 euro za to, že mu nalil. Když jsem se ptala, proč se tohleto děje, dostalo se mi odpovědi, že abychom my všichni ostatní viděli, že se tohle prostě může stát. Výstraha. Tak jsem se ptala, jsme-li v demokratické zemi anebo před pětadvaceti lety v komunistickém Československu. A za všechno prý může Sakrozy. No, opravdu tomu pořád nerozumím, nechápu, nevydýchávám, jsem pohoršena a považuji to za omezování osobní svobody. Hlavně, že stávkujou každej tejden kvůli důchodům a platům, ale že by zastávkovali za omezení přehnané byrokracie a buzerace, to ne. Už dvakrát jsem zírala na různé podmínky, co tady mají, je zde k vidění pár socialistických rysů, které mě opravdu překvapují, vždycky se rozčiluju a Nordahl mi na to řekne, že tak to prostě je a basta. Pravda, je to vykoupeno štědrou státní podporou. Ale to jaksi moje mysl těžko chápe. Ne, že by to nepřinášelo jisté výhody, ale... to je asi na delší disputaci...:)

No, ráno v půl sedmé jsme šli pro probdělé noci našeho drahého kamaráda vyzvednout na stanici. Kupodivu si nás tam nenechali a Floríska pustili, musel ovšem zaplatit 35 euro. Vrchol. Raději bez komentáře...

Vzbudili jsme se odpoledne, venku krásně, a tak proč se nevydat na výlet. Užili jsme si krásné výhledy a pěkně si vyčistili hlavu.

Výlevná

Mno, tak co se událo za těch pár dní nového? Nezapsala jsem se na aquaaerobik, ale v pondělí jsem byla na první hodině tanečního kurzu, který vede přítelkyně Nordahlova tatínka, Pascale. Hodina se mi líbila, a tak to vypadá, že budu chodit.

Klarinet leží v kufříčku, jest to na mě nějak velké sousto, je to o dost těžší, než jsem očekávala. A tak hledám učitele, alespoň na začátek. A tady v tý p......říliš nevelké městě je to teda pěkný ořech. Hudební škola je nějaká top class, člověk musí nejdřív odchodit rok teorie, než může začít nástroj. Pruda. Mno, tak snad se někdo co nejdříve najde.

Příští pátek mám zavěsit výstavu, na kterou nemám ještě nic vytištěno, ani rámy koupené. Vůbec se mi do toho nechce. Mám nějaký stav marnosti, říkám si, že je to stejně k ničemu. Dneska ráno jsem si tak v posteli přemýtala a byla opravdu blízko rozhodnutí to zrušit. Ale teď zase váhám. Nějak mám ale krizi, co se týče lidí tady, prostě jsem cizinec, je to znát. A jestli se to změní, tak možná až za pár let.

Taky jsem si obarvila vlasy na velmi tmavo, téměř černo. Nejnadšenější z toho nejsem, ale není to zas tak hrozný. Někomu se to líbí, někomu méně, ale nejpozoruhodnější na celé věci je, že (včera jsme byli venku) se o tom zmiňují zásadně jen příslušnící mužkého pohlaví. Každý něco řekl, zatímco z holek, slečen či žen ani jedna. Ani nejmenší zmínka ve stylu: "Aaa, ty máš novou barvu?", prostě nic. Což mi přijde zvláštní, protože přece normálně se k tomuto tématu vyjadřují spíše holky, ne? Já mám prostě pocit, že mě nemají rádi:( Skoro žádná se se mnou nebaví. Tedy jen z jednoho okruhu lidí, pak je tu ještě jeden a tam jsou i holky normální, ale ti zas tak často ven nechodí. Ale možná jsem jen paranoidní, spíš nechtějí investovat svou energii do náročného rozumění mé značně nedokonalé francouzštině, kdo by chtěl, že. No nevím, celkově mi tu některé typy vztahů připadají dost povrchní. Jsem asi rozmazlená. Asi určitě.

Óooo, to je příjemné, takhle se z toho vypsat. To víte, tohle tady nikomu říct nemůžu, to bych si jen uškodila a byla označena za choromyslnou. Jsem zvědavá, co budu říkat za pár let...

A dneska večer musim zase ven, chjo, to je život. Přijede Nordahlův kamarád Floris, který bydlí momentálně v Rennes. S ním pařit, to je něco - on se nezastaví a končívá to různě...:) Ale já ho mám moc ráda, je hodnej a vtipnej. Na začátku mého pobytu tady se jako jeden z mála neustále snažil se mnou konverzovat v angličtině jak to šlo, ikdyž to pro něj bylo evidentně bolestné....:) Kolikrát jsem mu byla vděčná, že se se mnou baví, že nesedim někde sama jak trubka, když se Nordahl na chvíli někam vzdálil... to je děs, mám já tohle ve svým věku zapotřebí?! Asi mám, no...:)

Taky jsem se tedy rozhodla, že než skuhrat a litovat se, zapíšu se na příští semestr zase na uni v Caen a budu pokračovat ve francouzštině. Rvu si vlasy, že jsem tento semestr prošvihla, ale což, asi to tak mělo být. Proč, to sice nevim, ale to se určitě brzy vokáže...:)

Vejvar

Včejrší den byl ve znamení vývařby. Rozmrazila jsem totiž "kuřátko", respektive obří kuře, které nám přivezli tatínek s Maruškou. Měla jsem v plánu udělat vývar, který jsem přislíbila babičce. Tož na ten vývar jsem použila páteř a jedno stehno, zbyla ale tuna masa na další pokrmy. A jelikož dělám kuře vždy stejně - v troubě pečené, rozhodla jsem se vyzkoušet nějaký nový recepis. K večeři jsme tudíž měli "kuře divokého baska". Moc dobré to bylo, mohu doporučit. Kdyby někdo chtěl vyzkoušet, zde jest recept:

Ingredience:

1 kuře
sůl
pepř
4 lžíce oleje
1 menší cibule
5 rajčat
2 zelené papriky
5 žampiónů
2 stroužky česneku
po špičce tymiánu, majoránky a oregána
1 lžička grilovacího koření
nasekaná petrželka
3 lžíce sterilovaných cibulek šalotek

Příprava:
Očištěné kuře rozdělíme na osm porcí. Maso osolíme a opepříme a na oleji po všech stranách opečeme společně s nadrobno nakrájenou cibulí. Rajčata spaříme, sloupneme a pokrájíme, papriky a žampióny nakrájíme na plátky. Zeleninu přidáme do pánve k masu. Vmícháme česnek nakrájený na tenké plátky a všechno koření. Podlijeme trochou vody a dusíme pod poklicí. Můžeme přidat i trochu bílého vína. Když je vše měkké a tekutina vydušená, vmícháme nasekanou petrželku a sterilované cibulky a ještě necháme prohřát.

Jen jsem nepřidala grilovací koření a sterilované cibulky. A ke konci jsem maso vyjmula a omáčku trochu zaprášila moukou, neb byla moc řídká. Jako přílohu jsme měli chleba, ale určitě by byly dobré vařené brambory.

Pokračování kuřecích hodů bude dnes, další část je naložena v této marinádě:

Ingredience:
kuře, šťáva z 1 citronu, 5 malých cibulek (i sterilovaných), 5 žampionů, 1 lžíce medu, 1 lžíce sojové omáčky, 3 stroužky česneku (utřeného), 1/2 lžičky kari, trochu cukru, sůl, pepř, 1 dcl oleje.

Příprava:
Kuře bez kůže rozdělíme na menší kousky. Dáme do misky s víkem, nebo pekáčku. Smícháme všechny ingredience a nalijeme ke kuřeti. Necháme uležet přes noc. Pečeme klasickým způsobem i s marinádou.

Jen jsem místo kari, které u nás není oblíbené, dala garam masalu. Tak uvidíme, jaké to bude.

Tak. Jinak jsem tedy dovezla vývar babičce, moc jí chutnal. Vypadá lépe, tak snad bude pozitivní vývoj pokračovat. Jinak jsem včera již nic nestihla, holt býti hospodyní dá zabrat. Zato dnes bude tóčo. Ve dvě se jedu podívat do mého oblíbeného obchodu emauss, takové obří vetešnictví se vším, co si jen lze představit. Od nádobí přes hadry, nábytek, hračky až k záchodovým mísám. Prostě ráj na zemi!:) Máme odtamtud spoustu pěkných kousků. Např stolek na televizor za 7 euro, ale také kuchyňskou skříňku za 60, ta jest však ze dřeva a s vyřezávaným reliéfem. Tentokrát sháním zrcadla. Mám jakýsi fotografický nápad, na který je potřebuji.

Poté se jdeme se Julie podívat do místního art-obchodu, kde mají v prvním patře jednu nevyužitou místnost, z které by se dal možná udělat fotoateliér.

A na večer je nachystaná akce Z, převoz dokončených Nordahlových socho-lamp do Art´s café a jejich instalace. Vzhledem k tomu, že je to v baru, jak tenhle den dopadne, to tedy nevím... Začal však zajímavě. Kam já na ty sny chodím, to by mě fakt zajímalo. Včera můj kamarád dokončil po mnohaletém usilí vysokoškolské studium, já z toho mám velkou radost, tak je jasné, že se mi o tom zdá, ale proč jsme mu jeli vlakem gratulovat s lidma ze zakládky, s kterýma jsem se neviděla už přes deset let (ani nebyli na srazu, co jsme asi před čtyřmi lety měli), to vážně nechápu. Na nadráží, kde jsem tedy s těmito lidmi čekala, jsem se vydala do obchůdku, kupovat co? Jídlo, samozřejmě. Tam jsem si zakoupila chleby mazané marmeládou!, a prodavač mi k tomu dal dvě láhve vody načepované z kouhoutku zdarma. Což jsem si pochvala, že konečně i v Čechách můžu mít vodu zadarmo. Nejvíce mě ale překvapila cena: 10 korun! Tak jsem si řekla, že ještě něco přikoupím. Měli Deli - miluju rozinkovou (tentokrát jsem přivezla jen dvě, což byla kardinální chyba, neb odteď je miluje i Nordahl:), tak jsem se pro ni hrnula a tam viděla další tři neuvěřitelné příchutě. Bohužel si pamatuju jen jednu - zázvorovou! Mno, ale ten konec všeho, ten je. Jela jsem s tím prodavačem k němu domů! A pak jsem se probudila a byla děsné překvapená, že jsem u sebe doma a ve své posteli!:) No tak to mi řekněte, kam já na tohle chodím?

Tak já raději vyrážím na lov zrcadel... Pěkný den!

Den podivný

Dnes je nějaký divný den. Takový nerozhodný. Počasí pořád neví, má-li být hezké nebo ne, já se rozhoduji, jestli se zítra zapsat na rok na aquaaerobik anebo nezapsat a jestli odpoledne jet navštívit N. babičku nebo nenavštívit. Mám z toho nějaké trauma. Babička se fyzicky zlepšila, pásový opar je o polovinu menší a chodí moc dobře, ve srovnání se stavem cca před 2 týdny. Ale morálku nemá nejlepší, je depresivní a nechce nic dělat. A já vážně nevím, co pak člověku na to říct, když ti říká, jak ho všechno bolí a jak je vše nanic. Kdyby chtěla na procházku nebo něco jiného dělat, hned bych jela a ráda. Ale takhle... ach jo. Teď má i lidi na úklid, vaření a na vše, co tam chodí každý den, takže to není potřeba dělat a Nordahl tam jde za ní každý den, když je v ateliéru. Já jsem byla minulý týden nemocná, takže jsem nemohla, ale teď už jsem zase v kondici. Tak nevím, nevím...

Do toho mi můj bývalý dokáže upít trochu krve i po roce a tři čtvrtě od rozchodu. Chce kanape, které je v mém podolském bytě. Pravda, koupil si ho on a pak si ho přistěhoval, ale co já budu teď nadálku otravovat podnájemníka s tím, že si jaksi někdo přijde pro kanape a odnese si ho? Na to mi bylo odpovězeno, že se vše dá objednat a zařídit přes internet. Jo, to je sice pravda, ale při vzpomínce na náš rozchod a fakt, že jsem mu nechala veškerou (nezrovna levnou) elektroniku, která byla zakoupena ze společných peněz a spoustu dalších věcí, jsem se rozhodla, že to by asi stačilo a že proč bych musela být pořád ta, kdo ustupuje a přidělává si starosti. No co myslíte, vyšla jsem z toho jako mrcha, která mu nechce vrátit kanape, ale což, mně se ulevilo, jsem ráda, že jsem mu napsala, že NE a taky proč ne.

Ale mám i něco pozitivního - za chvilku se tu má stavit kamarád a přinést mi na zapůjčení klarinet! Jupííí! Knihu školy hry na klarinet mám od Verunky, tak mi nic nebrání vrhnout se na věc. Jen se obávám, aby to nebylo pro začátek moc složité... no uvidíme, uvidíme.

Ta humorná historka!

Tak jsem si přečetla svůj poslední post před pauzou, a koukám, že jsem něco slíbila. A jako žádné sliby chyby, to tedy ne! Takže:

Ten večer před koncertem jsme se promenovali po pláži, resp. po takovém betonovém molu a fotili se, neb bylo krásné světlo od zapadajícího slunce. Nordahl mi pozóval a já fotila, tašku se vším a obal na foťák na tom molu. Když tu se zničehonic zčistajasna znenadání přihnala vlna, která ohodila nás a téměř spláchla mé věci. Já měla sandál, ale Nordálek si pěkně čvachtal ve svých teniskách a do toho celá noc před námi. Nezbylo mu, než se navléci do mých barevných ponožtiček...:) Pak jsme se sami sobě nasmáli - jak si tam pózujem jak paka, nekoukáme napravo nalevo a pak jsme potupně ohozeni...:))) No, myslím, že k tomu mám nějakou dokumentaci, jdu se juknout.

Tak mám, ale jen takovou vlnku předtím, tu hlavní nemám, páč jsem zachraňovala tašku:) Ale mám foto s tím krásným světlem, které vykouzlí jen zapadající slunc, Nordálka ve slušivých ponožtičkách a ještě vkládám foto našeho krásného vozu.

Krásné dopoledne

Od doby, co jsem se vrátila z Prahy s horečkou, průduškovým kašlem "udussehnátou" a rýbou znemožňující mi jakýkoli pokus o nadechnutí, jsme spali každý den skoro do dvou. Fakt, normálně jsme se probouzeli tak v půl druhý. Samozřejmě se k tomu přidal i fakt, že čím déle jsme spali, tím déle jsme ponocovali, to je takový začarovaný kruh. Jenže dnes měl Nordahl rendez-vous na ouřadě již v 9 hodin ráno. Já se vzbudila v 9:40 (myslela jsem si, že ještě neodešel a on už byl zpět:). A tak jsme si říkali, co s načatým ránem? Jelikož je den trhu, vydali jsme se ven. To je taková krása ten svět poránu! Ještě k tomu svítí slunc a je příjemně teplo. Na trhu jsme pokoupili zeleninu, výborná jablíčka a k snídani fíky, které jsme spořádali na zahrádce kavárny, kde jsem se poprvé za ten rok a kus domohla café latté! Zázrak!:) Sice paní nevěděla, co chci, ale když jsem jí to vysvětlila, nabídla mi, že mi kávu dá do hrnku na čaj a k tomu přinese konvičku horkého mléka. A pak mi to naúčtovala jako grand café creme (grand, nicméně pořád směšně malé). Již nikdy nepůjdu jinam!:) Je to moc příjemné místo, vevnitř to vypadá jak v obýváku a páteční večery tam dělají výborné tapas. Hmmmm, život je krásný...:)

Krom toho mi je už dnes i dobře. Poprvé v životě jsem vyzkoušela homeopatika, na ucpané dutiny, a mám pocit, že to vážně výborně funguje.

Koncertní

Ještě mi to nedá, musím se na chvilinku vrátit k tématu geoelímu, jen tak na dokreslení. Včera po skončení trhu, na kterém je vždy kromě všech možných zajímavých komodit jako jsou boty, oblečení, hodinky, bižu, , matrace a molitany, ručníky, tašky, knoflíky a nitě, knihy, nádobí, květiny, samozřejmě také něco dobrého - sosisóny, sýry, víno, cider, marmelády, ovoce, zelenina, i stánek s french fries (normální hranolky, ale říkají tomu french fries, no, správně by měly být z opravdových čerstvých brambor, a ne ze zmraženého pytle) a grilovanou klobásou. A u tohoto stánku se jich hemžilo několik a drze vybíraly z pytle hned u stánku vyhozené hranolky, marně je majitelka odháněla.

A odpoledne, když jsme šli rušnou nákupní pěší zónou dom, byly tam dvě peroucí se o palačinku, kterou ukradli v nedalekém pekařství! Já vám říkám, dlouho do toho nezbývá, a budeme tady jak v Hitchcockových Ptácích!

Takže, kde jsem to byla... goely, goely, ano - úterek! Po vyvežení garážního bordelu do goelího království (smetiště), jsme se vydali na velký nákup do Carefouru. Ten jsme odvezli dom a počali se vypravovat na cestu na koncert na pláž Sciotot, na západním pobřeží Cotentinu. Vzali jsme si spacáky, že tam případně přesíme, kdybych nemohla odolat alkoholovému pokušení. Tady je totiž povoleno nějaké minimum, asi dvě malá piva či sklenka dvě vína, jenže, když už si dáte jedno dvě, je to pak těžší, než od začátku nepít vůbec! Tak jsem si dala nakonec asi čtyři a pak povinný kelímek vína. Kapela Cubicat má totiž takový rituál, že při každém koncertu zakoupí kanystřík vína (cubi), každý z kapely si přihne a pak ho pošlou mezi publikum.Ke konci už jsem ale pro jistotu začala pít vodu a colu, abychom tam nemuseli před odjezdem dlít moc dlouho. Mezi tím jsme potkali několik Nordahlových známých, asi dva z nich jsem viděla dnes poprvé. Takže tradiční konverzace:

"A odkud jsi, z Anglie?"

"Ne, z České republiky"

"Jóó, Czechoslovakia!!!" vítězoslavně, jakože ví,

"Ne, Česká republika. Už dvacet let."

Poté se to občas stočí ještě na "debatu" o komunismu, většinou když už jsou daní debatníci v podroušeném stavu. Bože, chraň mě!!!

Během jednoho takového nekonečného hovoru se ke mně přichomýtl krásný černý psík s klacíkem a dožadoval se jeho hození. To mě zachránilo. Půlhodinové házení a aportování bylo o něco zábavnější, také mě to zbavilo tenze, kterou už jsem měla z pana Hovorky X. Znáte to, takovéto vnitřní napětí, jak se jen modlíte ke všemu, k čemu je možno, aby už přestal mluvit. Aby řekl "tak jó, mějte se, jdu si pro další pivo" anebo "už vás nebudu zdržovat" anebo ještě lépe "tak já už musím jít"...

Vše jsem nakonec přestála s grácií, myslím, že nikdo nic nepoznal, dokonce se hoch zajímal, kde Nordahl sehnal tak pěknou slečnu, tak pozor holky, možná má zálusk vypravit se na lov do českých luhů a hájů!

Oni jsou hrozně ukecaní, ti francouzi. Jednou jsme ve škole konverzovali na toto téma, jako co bychom řekli o francouzech, a když jsem si dovolila utrousit, že moc mluvěj, učitelka se podivovala, že tohle jí tedy nikdy jako nápadný francouzský rys na mysl nepřišlo. A když jsem přišla se svým dalším postřehem, že francouzsky jsou chic, řekla, že to je jen klišé. Jenže já to myslela naprosto vážně. No jo, asi moc necestovala na východ...:)

Jo, jsem zase myšlenkama odhopkala někam dál, nakonec jsme tam přespali v našem automobilu. Je to komerční model, má jen dvě sedadla vepředu, takže já jsem se krásně natáhla do kufru a Nordahl se nějak pokroutil vepředu. Asi v osm ráno jsem se vzbudili, probrali příjemným chladivým deštěm a vyrazili dom.

Zde pár fotek z koncertu, kapela Cubicat plus Peter Digital Orchestra, pan Mixér s velmi vtipnou vizáží.

Ještě jsem zapomněla na jednu humornou historku z večera u moře před koncertem, tak to v příštím postu, páč na jeden už jsem toho nakecala až dost!

Goely

Úterý bylo plné rozličných činností. Započali jsme vývozem krámů z garáže na smeťák. Bohužel jsem si zapomněla vzít foťák, snad příště. Je tam totiž sekce, kam se sváží i všechen odpad z domácností, je to takový velký betonový přístřešek, pod ním všechny ty odpadky a na něm v něm a okolo něj neuvěřitelné množství řvoucích ptáků nesoucích jméno goélands, v češtině mořské čajky. Je to takový přerostlý racek a já jim říkam goely. Tento výjev každému určitě připomene Hitchkokovy ptáky, a kdo má ptačí fóbii jako já, opravdu si na tom pohledu a poslechu zgustne. Goely jsou všude kolem nás, zabydlely se ve městě, neb je to pro ně pohodlnější, mohou žrát odpadky (případně čerstvé pečivo, když jsou dostatečně mrštné a ukradnou někomu jdoucímu z pekárny dobrotu přímo od úst), kterých je všude habaděj, neb zde nejsou kontejnery, ale dáváme před dům každý večer plastové pytle a sběrný vůz je všechny v určitou dobu posbírá. Jenže předtím to stačej ty mrchy rozcupovat po chodnících a vybrat si ty nejlepší lahůdky. Nám sídlej na střeše, když se po ní promenujou, je to docela hluk, neb střecha je plechová. Krom toho je můžeme pozorovat z našeho okna, na dalších střechách mají také svá hnízda, a už druhý rok se mi naskytl pohled na celý proces od vejce až po ptáka. Resp. od ptačího sexu přes vejce až po velkého ptáka opouštějícího hnízdo. Což o to, ti malí jsou roztomilí. Jeden takový malý - ale už velký - v podstatě jen hnědý oproti svým rodičům, ale vzrůstem už jako oni - nám z jedné stříšky přepadl na chodbičku, která spojuje vchod do domu s chodbou u bytů. Trubka ještě nevěděl, že už asi umí lítat, ale taky to asi nemohl ani moc ozkoušet, neb v té chodbičce byl na rozlet malý prostor. Když jsme se včera vraceli z koncertu, byl až ve třetím patře a smutně tam koukal přes sklo na svou rodinu a kamarády a klofal do něj zobákem. Nordahl kolem něj prošel, on zamával svými obr křídly a mě přepadla panická hrůza, schovala jsem se za rohem u sousedových dveří a řekla Nordahlovi, že ho musí dostat pryč, že kolem něj projít nemůžu, že bych mohla dostat infarkt. Tak ho vyhostil dolů. Pak jsme doma slyšeli, jak tam naříkavě píska, a tak se Nordahl rozhodl, že ho jde zachránit. Je to sice jedna z těch mrch, která pak bude trhat pytle s odpadky a výzyvavě při tom loupat na kolemjdoucí okem, ale nechte ho tam umřít žízní na chodbě... Tak ho vyšoupnul na chodník a on se rozletě.

No, tak jsem se rozepsala o úterku a je z toho goelí sága. Tak pokračování příště!

Výletníci II.

Tak, toto je Omonville. Krása. O to větší krása a dojetí nás přepadlo, když jsme v plážovém baru potkali naši známou z Cherbourgu, která tam byla se svými rodiči a jejich AUTOMOBILEM. Hurá, zpáteční cesta se nešlape, zpět se vezeme! Hodili nás k našemu autíčku, kterým jsme se jen přiblížili na pláž, kde mělo koupací sraz pár cherbourgských kamarádů. Poprvé jsem letos vlezla do vody, není to tu nejteplejší, ale včera to vysloveně bodlo!

Člověk by si řekl, že po takovémto dni bude spát jako nemluvně. Ale ono houby s octem, a ještě k tomu nakyselo. V našem apártmá, které zovu v těchto dnech "pec" se prostě spát nedá. Jsme přímo pod střechou, do které to celý den pere a otevřeme-li okno, řvou ty spropadený mořský ptáci, kteří tu úspěšně okupují celé město, jak na lesy (který tady nejsou, takže jak na moře).

Ale teď, když píšu tyto řádky, si jen úsměvně vybavuji včerejší útrp. Dnes totiž pěkně sprchlo! Vzdoušek je čerstvý jedna báseň! A jen taková perlička na závěr: kdy začalo pršet nejvíce? Když jsme měli z čerstvě vybílené garáže vystěhované veškeré věci venku před ní a zrovna započali s jejich uklízením.

Zítra nás čeká tak dvakrát třikrát výlet na smetiště a večer 40ti kilometrová cesta na koncert místní hvězdné kapely Cubicat.

Brou noc.

Výletníci

Z Urville-Nacqueville do Omonville, toť naše trasa. Ze začátku to vypadalo, že ani nebude moc vedro. Příjemně pod mrakem, slunce nepálilo... dlouho však nám takovéto blaho dopřáno nebylo. Chvíli po započetí naší pobřežní cesty v mysu La Hague se opět rozjasnilo a začalo vedříčko. Avšak ani naše zapařenost nás neodradila od výšlapu k domu zde narozeného malíře Francoise Milleta.

Zdě děsná celebrita, v každém městečku má svou školu, ulici a bůhvícoještě. Pro zájemce intelektuály více zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean-François_Millet

Vesnička s oním domem umělcovým je vrchol malebnosti, jeden by se rozplynul. Kamenné domky s barevným ovkětím kam jen oko dohlédne.

Nahoře jsme potkali skupinku žoviálních výletníků. Posmívali se nám, že máme v úmyslu dorazit až do Omonville, místo dobrého dne nám potom popřáli dobrou noc. Cha! Jsou to másla, vždyť to bylo jen pár kiláčků! Zde to sice zatím nevypadalo, náš cíl jest matně vyditelný přístav v pravé části fotografie:

Šlapali jsme urputně, úsupně a neústupně, občas se zastavili a kochali se nádhernými panoramaty:

I spolu jsme se zvěčnili, aby byl důkaz, že jsme tam doopravdicky, zcela vážně a beze srandy, byli:

Cesta to byla krásná, ale byli jsme docela rádi, když se náš cíl přibližoval. Hlavně já, neb -trouba všech troubů - jsem si zapomněla ostříhat nehty na nohou a po dvoutýdenním nošení sandálů, kdy mi jejich délka bylka značně ukradena - natáhla tenisky. Au! Taková španělská bota, dalo by se říct. Představa vychlazené oranginy v přístavu Omonville byla velice slastná, ale představa cesty zpět v mých španělsých botách byla o něco bolestnější. No nic. Co by člověk nepodstoupil, za takové výhledy!

Tak a teď už mi nejde vložit žádná fotka, asi je článek přehlcen či co, tak zkusím pokračování v článku novém.

Nedělní

Zatím to dnes vypadá na neděli vyplněnou skutečným, hutným, neprostupným, líným a bezobsažným nicneděláním. Před chvílí jsme vstali, já si uvařila kávu a oba jsme tradičně zasedli ke svým laptopům. Závislost. Totální závislost na internetu. Podívat se co kdy jak s kým kde a proč, pohrát trochu mini her a pak teprve začít s nějakým denním plánem. Idkyž dnes jsem se zeptala už před laptopí rutinou, co budeme dnes dělat, neb představa nicnedělací neděle se mi dnes úplně nezamlouvá. Navrhla jsem dvě varianty:

1) odvezu Nordálka do jeho garážového království, nechť si tam pokračuje v úklidu, vrátím se dom a vrhnu se na úklid našeho obydlí. To se vždy bez chlapa, ochomítajícího se kolem, dělá líp.

2) vyrazíme na výlet někam, kde jsme ještě nebyli.

Tak jsem věru zvědavá, co zvítězí.

Jinak jsem měla dnes pěkně vypečené sny. Zdálo se mi o třech chlapech najednou, o mém bývalém, současném a o jednom kolegovi ze školy z Caen, který mě zbožňuje. Alespoň to neustále tvrdí. Což o to, je pěkné slyšet jak jsem krásná a inteligentní, ale na druhou stranu už to trvá poněkud dlouho a můj milý kolega, mimochodem dost pohledný mladý muž, by si snad zasloužil nějaký pěkný naplněný milostný vztah. Včera jsme si psali po chatu, proto figuroval také v mém snu. Je zvláštní, neustále mi ústně sděloval či nyní občas píše svá obdivná slova, ale zároveň si je plně vědom toho, že mám pěkně fungující naplňující vztah a rozhodně se mě nesnaží nijak zviklat, sbalit či jánevimco. Jestli to bude dané nějak kulturně? Je z Íránu, politický utečenec, dostal francouzské občanství a už se nemůže vrátit domů. To si neumím představit. Už takhle občas přemýtám o tom, jestli si opravdu umím představit zůstat tu napořád, jestli by mi přeci jen nebylo líp doma mezi svými, jestli "já mám tohle vůbec zapotřebí" :-), a to se můžu kdykoliv sebrat a jet dom. Mně se tady líbí, Nordahlova rodina, přátelé, krásná okolní příroda, moříčko, milí francouzští lidé, dobré jídlo a pití, všechno je super, kdo by odolal! Ale prostě stejně se člověku stýská. Idkyž pak v Praze často nadávám, jak je to tam hrozný a jak chci zpátky do Cherbourgu. Je to prostě taková past. O podrobnostech tohoto dilematu se určitě ještě někdy rozepíšu, to je široké téma... Každopádně jsem ráda, že nejsem politický utečenec!

Jak se ale v mém snu ocitl můj bývalý, to opravdu nechápu.... to bude asi všechno tím internetem!

Přikládám fotku ze studijních dní v Caen, tento den jsme probírali obleční a dělali jsme módní přehlídku. To byla sranda. Na fotce Farshad z Íránu, Christina z Rumunska, Olga z Kazachstánu a Kelli z USA. Všechny holky jako lusky, nevim, že si musel vyhlídnout zrovna mě...:) Jak se tak na to dívám, stálo by za to napsat více o všech mých spolustudentech, každý má docela zajímavý příběh, každý má trochu jiný důvod, proč tady je. Krom tedy čtyř američanů, kteří tu byli jen na jeden semestr na Erasmus. Nuda... :)

Juhůůů, vyhrál výlet! Garáž a úklid až zítra!

Konečně na pláži

Včera jsem se pěkně zapotila při cvičení zvaném body barre. Uffff... Je to v podstatě tyč, na kterou se z obou konců nandávají záváží a vytvoří se tak činka, se kterou se pak dělají různé cviky, u kterých jsem málem, ač maje o pár kilíček zaváží lehčí než ostatní, vypustila duši. No, zas tak hrozné to nebylo, příští týden půjdu zas, nejsem žádný kostitřas!

Večer jsme se šli s mým drahým fiancé osvěžit na terásku bílým pivem. Plán byl dát si tak dvě (zde dvě jest dva čtvrtlitry, tudíž jedno velké) a jít domů. No jo, jenže na maloměstě to není tak jednoduché. To támhle někoho potkáte, támhle někdo přijede na víkend a už to je. Domů jsme se vrátili ve tři ráno. Tudíž jsem dnes v žádném případě nevstávala na cvičení, pěkně jsme se prospali a poté se rozhodli vyrazit se osvěžit - tentokráte né na terásku - nýbrž na pláž. Poslední dva týdny jsme se k tomu nějak nedostali, vyklízíme totiž babiččinu garáž, z které si Nordahl dělá sochařský a malířský ateliér. Takový ten klasický několikaletý bordel, to dá zabrat.

No, ale zpět k té pláži. Vyrazili jsme naším supervozidlem Peugot 106 po pobřeží směrem na východ od Cherbourgu, že si najdeme nějakou pláž bez lidí. Neb jest sobota a ještě k tomu prázdniny, a tak na naší oblíbené pláži v Urville je možná husto a plno. A podařilo se, na pláži Les Mares u vesničky Vrasville krom babičky v křesílku pozorující moře, třech pejskařů a dvou rybářů, nebyla ani noha. To je tady úžasný, tolik míst, které je možné objevit! Díky tomu, že teď máme vůz, můžeme směle dobývat celý Cotentin!

Zapomněla jsem si vzít foťák, a tak nemám foto oné prázdné pláže, tak se sem pokusím vložit satelitní mapu:

View Larger Map

Proč blog?

Už rok a půl žiji ve Francii. A nemám si s kým povídat. Nemám s kým klábosit, drbat, probírat a propírat. Nemám s kým vést děsně intelektuální hovory, nemám se s kým smát, až se za břicho popadat.

No, není to zas tak úplně pravda, někoho mám, jinak bych tady asi nebyla a neplánovala tu zůstat. Ale jazyková bariéra je holt jazyková bariéra a určité věci jsou prostě nepřeložitelné, nepřenostitelné, nepochopitelné. A jelikož o tom často přemýtám, řekla jsem si, že místo hraní stupidních facebookových her začnu psát blog. Čas plyne rychle a já mám pocit, že nic moc nedělám. A tak si říkám, že psaním třeba získám na věci jiný pohled. A možná si taky utříbím myšlenky, které proudí mou hlavou, a které nemám komu sdělovat. A procvičím si češtinu, kterou toho moc nenamluvím, krom občasného vypuštění sprostého slova (to je nesmírná výhoda, když tomu nikdo nerozumí) vlastně česky nemluvím vůbec. Dalším plusem je, že tomu nikdo odsud nebude rozumět, a tak můžu psát vše, co mi na srdci ležeti bude.

Už jeden blog mám, je určený pouze mým uměleckým fotkám. Původně to měl být blog psací a fotografický, ale jelikož na něj chodí hodně cizinců, překládala jsem vše do angličtiny, a zabralo mi to vždy tolik času, že jsem přestala psát úplně a vkládám jen fotky. A tak tento druhý blog je pro mě o svobodě, psát co chci ve své mateřštině a třeba i vkládat nějaké fotky, které nejsou "hodny" mého blogu uměleckého.

Inspirací je mi má kamarádka Gábinka, která si už přes rok píše blog každý den! To tedy kloubouk dolů, já jsem sama na sebe zvědavá, kterým směrem se můj blog vyvine a jak často budu psát...

Tak to by bylo na úvod. Za cvhíli si jdu vypotit duši z těla. Zakoupila jsem si permanentku do místního sporotvního klubu, klub SUPERFORM se jmenuje. Minulý týden se mi podařilo jít čtyřikrát a tento týden jdu potřetí. Jsem zvědavá, budu-li z toho v superformě. Zatím je to spíš trochu masochisticky laděný počin, za těch veder, co tady momentálně panují. Ale což, dala jsem se na vojnu, musím bojovat!