V sobotu vecer jsem se jeste odhodlala jit behat. Po dlouhe pauze. Trochu jsem z toho mela obavy, kde me bude bolet a pichat, ale nakonec jsem ubehla svou obvyklou trasu bez obtizi. Tak jsem se cela natesila, jak pujdu jeste v nedeli a dnes, nebot pote uz tady Vuthe nebude az do pristi nedele, takze nebudu moct. A ono od vcerejska leje jako z konve aneb jak rikaji Francouzi "prsi provazy".


Vcera rano jsme zvladli jeste jeden venkovni bazar, nez zacalo prset. Zakoupili jsme jednu krasnou lampicku (uz delsi dobu jsem se divala ruzne po obchodech a zadna se mi nelibila a hle, tady takova krasna, za dve eura a jeste k tomu vytezek jde na asociaci), zrcadlo a Inusce boticky.

Na obed se tu stavil kamarad Pierre, je tu na prazdninach, pracuje daleko v Alpach v internatu pro deti s postizenim. A odpoledne jsme pripili sampanskym na narozeniny Vutheho tatinka.

Vecer jsem presla k cinum. Vymazala jsem z facebooku kolem padesati "pratel" a od-likela jsem nekolik stranek. Jeste budu pokracovat. Potrebuju, aby tam toho na me vykouklo mene, kdyz uz to otevru. Ale zase jsem se presvedcila o tom, ze jsou na tom i jista pozitiva. Vuthe mi koukal pres rameno (on totiz - stastlivec :) - facebook nema) a uvidel par fotek s carodejnicema. Tak se me zeptal, co ze to a ja mu vysvetlila, co se dela u nas o carach. :) Samozrejme jsem si zasteskla a politovala, ze o tohle vsechno prichazime jak my, tak deti. Treba jednou... Jenze to by chtelo prijet na Mikulase, na Vanoce, na Velikonoce, na carodejnice... Musim rict, ze ve srovnani s Francii mame opravdu krasne tradice.

Didda ma obdobi (doufam, ze je to jen obdobi) echolalii a repetitivniho chovani. Ona to tedy ma porad, ale ted je to nejak vyraznejsi. Opakuje dokola jedno dve slova jak zasekla gramofonova deska a ma zvysenou zalibu ve dverich - otevira a zavira, otevira a zavira, otevira a zavira ...  Ja - drive vzdy netrpeliva - to jednou dotahnu na nejakeho duchovniho guru. Dekuji, Diddus, za lekce meditaci zdarma a jeste k tomu v domacim prostredi !