Po čtvrt roce hlásí se ostudný pisatel

Tož, to to letí, co? Za tu dobu se toho stalo mnoho, oslavili jsme Vánoce ve Francii (letos nás bylo na štědrovečerní večeři pouhých 15, oproti lonským 28mi slabota:) a mé třicátiny a Silvestra v Praze. Krásné to vše bylo, užili jsme si pořádně světa! Ale ani nevím, použil-li někdo ono slovo na vé... Hihi. O všem se rozepisovat asi nebudu, ale rozhodně musím zmínit náš let Paříž-Praha. Jak radostné překvapení náš čekalo v letadle - Evička! Posadila si nás do VIP, krmila nás řízky a ještě jsme byli obdařeni super zážitkem - přístáním v kokpitu! . Jak jsme pak skuhrali při cestě zpátky v odporném přeplněném airbusu po takovémto rozmazlení...:) Praha se všem samozřejmě moc líbila. Aby viděli i jiný kus světa, podnikli jsme též výlet do Kutné Hory a tradičně se nadlábli v hostinci u Dačického. Svíčková, guláš, uzené se špenátem a bramborovým knedlíkem, řízeček... mňam!!! Sliny se mi sbíhají. V únoru jsme tu oslavili narozeniny Nordahla a jeho papá, no a to je tak asi ve zkratce vše.

Tak, zase uběhly dva dny od napsání předchozího odstavce. Měli jsme rušný týden, který tedy ještě neskončil. Za chvíli vyrážíme k babičce na oběd a poté chceme začít s kultivací zahrádky, přeci jen, jaro je tu co nevidět!

Jinak v pátek se tu sjela většina Nordahlových kamarádů, tentokráte ne ale na oslavu narozenin či jiné radostné události, ale bohužel na pohřeb, a to maminky Nordahlových kamarádů, dvojčat. Je to pro ně těžké období, v létě jim totiž zemřel i mladší bratr. Z ničeho nic, srdeční příhoda. Maminka ale byla dlouhodobě nemocná a čekalo se to každou chvíli. Obřad byl církevní v kostele, trval asi hodinu a půl, poté se jelo na hřbitov, kde se uložila rakev do země, poté následovalo odpoledne u jejich táty, kde se pila káva, víno, pivo a jedly malé pochutiny, a večer se to vše zakončilo restaurací. Takový pohřební den jsem ještě nezažila, a musím říct, že se mi to líbilo. Nechci být morbidní, samozřejmě, ale přišlo mi to jako opravdu pořádné rozloučení se, měla jsem poprvé pocit, že to je prostě součást života... Ostatní situace z krematorií mám zaryté spíš jako příšerně smutné momenty plné žalu, možná je to tím, že je to tak rychlé, že se člověk ani nestačí vzpamatovat... No, ale na modlení a k církvi se asi stejně nedám.

V sobotu odpoledne jsme se vydali na malý výlet do přístavu Racine, je to nejmenší přístav určitě ve Francii, možná i v Evropě, nebo na světě? Anebo v celé galaxii? Byla kosa a fučel vítr, ale i tak to bylo fajn. Po návratu jsme popili horkou čokoládu a pojedli nějaké sladké pochutiny a poté jsme chtěli jít odpočívat domů před večerem. Jenže. Thomas, kamarád, který bydlí v Dublinu, zjistil, že nemá peněženku. A tak začala akce hledání - v autě, obvolávání všech, u kterých ten den byl, a pak nás napadlo, jestli-pak ji nevytratil na toaletě během výletu. A tak jsme nasedli do auta a hurá opět 25 km do port Racine. Záchodky ale byly již zavřené, a vůkol kolem nic a nikdo, a tak, že jedeme zpět, a že v pondělí zkusíme zavolat na radnici, jestli ji někdo nenašel. Naštěstí pas měl v kufru, takže dnes může odletět domů... Jako třešnička na dortu následuje ještě jedna historka. Otevřela jsem elektrické okénko u auta, jenže už ho nezavřela. Kontakt zkolaboval. A tak jsme za tmy a vichru jeli 25 kilometrů s dokořán otevřeným oknem. Měli jsme však štěstí v neštěstí, náš rodinný automechanik Lulu byl na večeři u Nordahlovy tety, která bydlí po cestě, a tak jsme se ohřáli u krbu, vypili si jedno pivo (tady se jedno smí, ikdyž se řídí:) a odjeli se zavřeným okýnkem zpět do Cherbourgu. Jen teď to nejde otevřít vůbec, musí se vyměnit ten kontakt, či co...:)

Tak, a teď vzhůru na křepelky. Předpokládám, že to budou křepelky, prý "petits oiseaux" (malí ptáci), tak co by to jiného asi tak mohlo být...uvidíme:)

Tož, si to pěkně uložím, a až se vrátíme, přidám ještě nějaké foto a konečně postnu můj příspěvek! Heuréka!

Tož, křepelky byly moc dobré, půl zahrady vypleto a ostříháno a zde slíbené fotky:

Mini přístav Port Racine

Skupina výletníků (bez goretexu a windstopperu ve větrné a deštivé Normandii:)

Tak tenhle domeček bych brala

Úžasní přítulní a hraví hafušci, kteří s námi ušli kus cesty

Zimní radovánky

Tož dorazil i k nám, do mírného pásu - sníh, snížek!!! Jakou radost to člověku udělá, a to hlavně tady, kde je opravdu neobvyklý. Sic ho není mnoho, ale stejně je krásný!:)

Tož jsme se v neděli rozhodli, že vyrazíme na výlet, pokochat se výhledem na zasněženou krajinu z vršku vesnice La Pernelle, cca 30 km od Cherbourgu. Jenže ouha, tam již po sněhu ani památky! Zatímco u nás v Cherbourgu sněžilo znova i dnes!

První nadílku jsme si vyloženě užili. V pátek večer jsme vyrazili do Art´s Café na tradiční drink. Jenže se to poněkud zvrhlo (tradičně) a my se vydali na cestu domů v šest ráno. A k našemu překvapení všude sníh a velké vloky padající k zemi. Byla jsem to já, kdo hodil první kouli......... no užili jsme si sněhu jak se patří!:)

Dodávám fotodokumentaci: zasněžený výhled z okna, Cherbourg v sněhovém hávu, náš vůz se sněhovou krustou (ano, to je on - Voiturek!), výhled z La Pernelle bez sněhu a nás dva náležitě vybavené proti mrazu (né že by tu bylo vyloženě pod nulou, ale každý tu mrzne:). To mi ještě připomíná, že se mě Paula v pátek ptala, jestli, až pojedou do Prahy na ty moje narozeniny a Silvestra, bude v Praze větší zima, než posledně, co tam byli. A to bylo, pěkně prosím, v říjnu či listopadu, bylo chladno, ale ještě se to dalo v podzimní bundě. Tak jsem se jen usmíchla pod vous a řekla, že mohou vyrazit v plavkách. Ba ne, nechť si vezmou to nejteplejší, co mají! Také jsem je již vybavila slovním krkolamem "strč prst skrz krk", přičemž se občas přesmýskli, a já jsem zaslechla slova jako "šprcka" či "prc", to bude srandy........:)

A mně to nedá! Jiný večer jsem se vytasila s mini knížečkou češtiny pro francouze, kterou mi zaslala Evička, a s kterou tu sklízím velké úspěchy. Každý se snaží číst a když někomu rozumím, je štěstím bez sebe. Jeremy si tak listoval, listoval a pak z ničeho nic vyhrkl: "Vložka." Tak jsem mu řekla, ať si to zapamatuje, že to pak může v Čechách prohazovat jen tak mezi řečí................... chacha. Nasmáli jsme se a ještě teď, když si to náležitě představím, se královsky bavím!

Plakát

Jsem v zajetí fotografických prací. Výroba plakátu pro divadlo se nakonec trochu protáhla, nejprve mi odsouhlasili první návrh, pak si to ale rozmysleli, a já vyrobila postupně další čtyři. Dnes se konečně vybralo a dokonce i vytisklo. Takže hotovo! To víte, hérci - jejich požadavek na rezonanci fotky s obsahem a duchem díla, byl pochopitelný, ale jejich požadavky grafické byly poněkud nesplnitelné. Naštěstí si dali říct a všichni jsme nakonec spokojení. Zde finální verze:

Taky jsme s Julie dokončily naši první foto-zakázku. Vyberu nějaké fotky a dám je sem příště. Kdy to ale bude, to nevím, neb dnes večír jdu na dvě vernisáže a zítra vyrážíme směr Paříž do pondělka či úterka. Jest tam totiž foto výstava: Pařížský fotografický salón na počest fotografie střední Evropy. Pohromadě fotografové zvučných jmen jako Sudek, Drtikol, Funke, Rossler, Medková, Štreit..........se nemůžu dočkat!!! Rovněž se nemohu dočkat řízení po Paříži..., ale holt pro umění je třeba něco obětovat.

Patřičné francouzské ráno

Jsem ještě v posteli a zrovna mi byla přinesena káva a čerstvoučký křupavoučký croissant a pain au chocolate sličným mladým mužem, prostě vše jak se patří, jak to má správně být! :)))

Však na dnešek potřebuji energii. Zítra jdu na zkoušku divadelního představení, na které mám vyrobit foto na plakát, znám už ale příběh, a tak jsem něco předpřipravila a zítra jim to tam předložím. Mám trochu strach, že se jim to nebude zdát, ještě nikdy jsem nic takového nedělala, no uvidíme.

Pak jest třeba vyrobit krátký text o mně a zaslat do umělecké asociace, které jsem se stala členkou, by to mohli dát na web. To bude fuška, takhle dlouhý text - to by nebyl problém, ale krátký...

A poté vzhůru na nákup potravin, naše lednička jest žalostně prázdná, včera jsme večeřeli nakládané houby a hořkou čokoládu.

Ještě bych ráda naskenovala články o výstavě a dočetla Trapné povídky Karla Čapka. Je to děsně napínavý, fakt! Bohužel tím jsem s Čapkem skončila, další už tu nemám:( Předtím jsem dočetla Válku s Mloky a byla docela překvapená, když jsem narazila na kapitolu, kde Čapek píše o Cherbourgu! To když ho teda znal Čapek, už nikdy nebudu říkat, že je to díra! Ona to samozřejmě díra není, jen prostě někdy, když mám negativistický den, si musím nějak ulevit, že... a pravdou je, že po 25ti letech života v hlavním městě člověk občas něco postrádá, ale zase se mu to na druhé misce vah něčím vyváží. Důležité je, že ta negativní miska není těžší.

To jsem si zase zafilosofovala, mi ten croissant stoupá do hlavy. Vzhůru do práce! (ale předtím ještě pain au chocolate...:)

Bretaňské dobrodružství

Tak dobrá tedy. Špína a mastnota zdolána způsobem přímo heroickým, nyní jest čas na obsáhlouzprávu z našeho bretaňského výletu. Celá akce započala se tak, že vám již z tohoto blogu známýkamarád Floris, zvažoval, má-li přijet na oslavu 30tých narozenin Pauly, či ne, neb neměl penízena vlak (což je zcela pochopitelné, při těch hříšných cenách - vyplatí se jet autem, ať žije ekologie!), a jelikož Nordahl ho zbožňuje, jal se organizovat jeho příjezd o odvoz. Našel mu na netu spolujízdu sem, a zpět že ho odvezeme my, neb jsme stejně plánovali navštívit Rennes. Jenomže! Stávky proti prodloužení doby odchodu do důchodu se poněkud zvrhly, byly zablokovány silnice a zavřeny benzínky, takže odjezd se posunul o týden. Florísek byl tedy vězněn v Cherbourgu po celých šest dní. Tak si aspoň všech náležitě užil - rodičů, kamarádů a nás pak měl ještě tři dny u sebe v garsoniéře v Rennes.

Zde jedno předodjezdové foto - posilnění před cestou. Vyjeli jsme samozřejmě až za tmy, přes všechny plány jak vyrazíme brzy...

Ještě jsme se stihli z okna pokochat dvojduhou a pak vzhůru na cestu!

Po příjezdu jsme se podívali na nějaký film, který byl dozajista děsně zajímavý, jenom už vůbec netuším, o čem že to byl. A pak spat. Druhý den jsme se vydali na průzkum města Rennes, vcelku pěkné, aj jsme si uměli představit, že bychom se tam přestěhovali. Jen to móře tam holt chybí. Ale park tam mají krásný:

I jeden kostel (tuším, že svaté Anny, ano ano, tak se jmenuje i náměstí, na kterém jsme se cpaly hamburgery a hranolkami kousek od kostela, nedbaje faktu, že propadáme hříchu obžérství) je obrostlý vegetací:

Večer nás vzal Flo do gaybaru U rybařící kočky. Byla tam však nějaká oslava narozenin a hráli hity typu Dalida (taková místní Helenka) a podobně, což se hochům nezamlouvalo (mně jo, včetně gay prostředí).

Další den jsme se vagabondili po městě a večír se dívali na výživnou komedii MacGruber (parodie na Mc Gyvera, Ramba a podobné zhýralosti). Zde má oblíbená scéna "totální rozptýlení":

http://www.youtube.com/watch?v=mr3YvK2oqZg

Foto z vagabondění

A foto z Florisova dvoru. Ukázka typické architektury ve větších městech Normandie a zřejmě tedy i Bretaně:

Odpoledne dalšího dne jsme se rozloučili a vyrazili směr Saint Malo. Jelikož jsme s sebou neměli mapu a nějak minuli odbočku, změnili jsme po cestě plán a zamířili do Saint Brieuc. Chvíli jsme se ochomýtali na nedaleké pláži, já přes Nordahlovy protesty ukořistila pár mušlí (byly jich tam hordy, jak již jsem psala na fejsbůku holkám - je třeba přijet s pytli a lopatami), on si zase pohrál s pneumatikou a našel takovýhle pěkný srdcokámen:

Po plážohrátkách jsme se vydali vyhledati hotel, podařilo se i usmlouvat slevu, alespoň bylo víc na večerní útratu! A že jsme to tentokráte roztočili výjimečně né za jídlo, ale za pití. V rumobaru s asi dvaceti příchutěmi rumu jsme vzali degustaci nadmíru zodpovědně, každý jsme ochutnali po pěti druzích. Např. karmabolu, třešeň, zázvor, citróno-chili, ananas... byly výborné! To může potvrdit Téra, Peli možná jen podle čuchu, těžký to úděl řidičův. A to jsem si vyzkoušela druhý den nato na vlastí kůži. Šli jsme spát asi v pět, v 11 ráno jsme museli vyklidit pokoj. To jsem se na to řízení vyloženě těšila... No, přesunuli jsme se do Saint Malo (cca 40 km tuším), kde byl námořní festival, který nás teda až zas tak moc nezjímal, ale prohlídka města byla více než zajímavá. Všude pláže a hned u nich činžáky, úplně jsem tam viděla lidi z počátku 20. století promenující se na nich v nedělním odpoleni.

Já jsem si taky připadala jako bych nespala od začátku dvacátého století, myslím, že to na mě bylo znát.

Grand café creme to ale spravilo a po něm vzhůru domů. Cestou se mi udělalo dobře a chytl mě děsný hlad. A na dálnici jest na výběr benzínka či Macdo. Co myslíte, že zvítězilo? Jistě, Macdonaldík. Musím se svěřit, že je poslední dobou nějaký dobrý, dělají to zde ze stoprocentního hovězího a hranolky z pravých brambor. Já vím, že nemůžu věřit všemu, co slyším, ale jednak to opravdu chutná dobře, srovnám-li s poslední zkušeností z Prahy v pět ráno na Ípáku (vážně rozdíl) a druhak tady jaksi všemu věřím tak nějak víc. Proč asi?

Mno, a to je vlastně vše z výletu! To jsme si zase krásně užili světa!

Naši limuzínu na fotce nemám, hanba, to musím brzy napraviti.

A kdo chce vidět více fotek a není na fejsbuku, zde jest link:

http://www.facebook.com/album.php?aid=241476&id=741643841&l=0bb81d1b48

O hodinu víc

To je paráda mít o hodinu navíc! Že bych ji ale nějak hodnotně využila, to se zatím říct nedá. Ovšem jen zatím!:) Mám ale v plánu takové nezáživnosti, že vážně nevím, jak se namotivovat. Je třeba vyluxovat a vytřít, alespoň kuchyň - neb jest to urgentní, ostříhat Ta-chan drápky a umýt jí klec, uklidit uschlé oblečení (ještěže nežehlím!), no našlo by se toho víc, ale tohle jest to urgentní. Chjo, domácí práce vážně nemusím. Jen vařit mě baví. Včéra však vařil Nordahl a já se dívala v tele na výměnu manželek. (Dívání se na televizi v zahraničí jest studiem jazyka, heč!:) Jedna z nich byla totální maniak na úklid, byla úplně posedlá a šílená. Luxovala každý den. A k tomu si každé ráno nanášela hodinu make-up. Ta druhá byla eko-typ, žádný make-up, úklid tak ňák, aby to fungovalo, liberální výchova, no, sranda to byla:) Ta šílená, když vešla do domu té eko, se rozbrečela, že prý je to tam špinavý a nechutný. Mně to teda nepřišlo, tak nějak normál, jako u nás......:) Hehe.

Mno. Já vím, že bych měla spíš psát o výstavě, o výletě do Bretagne a o našem novém autu, to mě ale spíš odmotivuje a už pak neudělám vůbec nic. Takže teď vzhůru na věc, schválně, jak dlouho mi to zabere. Jest 17:19.

Nestíhám, ovšem svačím vydatně

Se kaji, takovou dobu ni pís! Jsem zaneprázdněna přípravou ateliéru se Julie. Už jsme nafotili pěkných pár kousků, teď se to musí vše vytřídit, připravit katalog a leták a pak vzhůru na čištění místnosti na ateliér. Zatím se vše odehrává u nás doma.

Dnes jsem chtěla jíti do bazénu, ve stejnou hodinu jako má Julie aquaaerobik. Jenže - jest opět stávka a je zavřen i bazén. Naštěstí ne pro předplatitele aguagymu, tak jsem se vetřela. Bylo to fajn, asi se zapíšu... Včéra jsem byla již potřetí na kurzu současného tance. To je větší ořech. Když opakujeme choreografii, kterou nám předtančuje Pascale, to ještě jde, ale když po nás chce jakousi improvizaci a prožívání, cítím se přitom poněkud směšně. Asi na to nemám buňky. Všichni ostatní tam krouží jak v delíriu a já se jen tak potácím, taky jak v delíriu, ale tremens.....:) Mno, ještě tomu dám šanci, přeci jen by člověk měl občas překonat sám sebe. Asi. Nevim. Uvidim...:) To mi připomnělo sobotu, kdy jsme se s Pascale o půlnoci rozhodli, že jdeme na diskotéku. Nikdo s námi nechtěl jít, páč nikdo z Art´s café přeci nepůjde na místní cherbourgskou diskošku, že. Nakonec se papá obětoval, aby nás chránil...:) Byla to legra, vyřádily jsme se vehementně, ale chápu, proč se tam nikomu moc nechce, ambience nic moc.

Aby nebylo těch zážitků málo, dnes jsem se přichomýtla k celonárodní megastávce. Demostrují tu proti prodloužení odchodu do důchodu, je to vážně masové. Julie šla po bazénu, že tam má sraz s maminkou a kamarády, tak jsem šla taky. No pochodovali jsme dvě hodiny městem, když se však průvod stočil do naší ulice, zahla jsem k nám do průchodu a šla domů jíst a trochu odpočívat, nějak mě to zmohlo... Nicméně určitě jsem započítaná, jsem zvědavá na ty cifry zítra v novinách, prý to bylo kolem deseti tisíc. Tak si tak říkám, že to je docela fajn, ty jejich stávky, prostě se jen tak nedají a jednaj, né jako u nás, hudrat, ale toť asi tak vše. Ale je fakt, že například stávkování drah, to mě zvedá ze židle, to je pořád něco, člověk by se odsud pomalu někdy ani nedostal...

Mno nic, dopiju kávu a vzhůru na veteš - na náměstí je burza starého oblečení a bot, tak jdeme s Julie okouknout, nenajdeme-li něco extra super šik pro náš ateliér. A potom v šest se jdeme s Nordálkem podívat na auto, museli jsme vrátit naše staré, které jsme měli od N. maminky a jejího přítele. Rozešli se a auto je jeho, takže jsme už téměř týden bez vozu - katastrofa! Jsem se stala naprosto závislou...

Jé, jsem vůbec nemluvila o mé výstavě - hanba mi! Příště to napravím a příště bude brzy!

Fotky mám zatím zakázano zveřejňovat, až po výběru společně s kolegyní. To by se ale mělo uskutečnit brzy, takže budou, budou... Se těšte!:)