Nic nového pod mrakem

Za poslední dny se nepřihodilo nic nového, včéra (ono už je to teda předevčírem, neb je jedna hodina ráno, ale pro mě je to pořád včéra), jsme ani ven nešly, Didouš se tu celé dopoledne neustále dožadoval jídla a pak celé odpoledne prochrupal. Tak jsme šly alespoň dneska, ač pršelo. Do lékárny pro vitamín Dé prou Didušku a železo pro mne, do Coopu (taková místní jednota) pro pár drobností, do pekárny a dom. Navštivili nás William a Paula, přijeli z Paříže na oslavu desátých narozenin Williamova bráchy. Večer jsme tedy na chvíli sestoupili dolů do útrob kavárenského víru, ale pak hurá nahoru dívat se na film a pojídat laskominy. Paula je těhotná, takže má jako já s vířením utrum. Hoši si mohou vesele juchat - je tohle spravedlnost? Nordahl tedy pracuje, ale dneska si vyhodil z kopýtka (a ještě vyhodí, jdou po zavíračce ještě do místního hnusobaru, který je otevřen až do pěti do rána. Mají tam odporné pivo, ale holt není na výběr, nic jiného tu otevřenýho takhle pozdě není. Je potřeba speciální licence nočního klubu, jinak je povinnost zavřít v jednu.), neb slaví své narozeniny, o týden s předstihem. Rozhodl se tak, neb tento týden bylo mrtvo a chtěl nějakou akci na víkend, tak si stanovil oslavu narozenin.:) Má je příští sobotu, tak chceme požádat jeho mámu, aby nám na chvíli pohlídala skřítka a my půjdeme do japonské restaurace. Mňam, celý těhotenství jsem nemohla, tak se vyloženě těším.
Včera jsem spáchala pár fotek, mám tu jednu sovičku, co zvedá hlavičku a první černobílé portréty:

Kyčle, kila a kruháče

Za poslední dva dny (nebo kolik to už je - mé chápání času se nyní odvíjí ve tří až čtyřhodinových intervalech) jsem neměla vůůůůbec čas na psaní neboť jsme měly randevů u doktorů. Tedy ve středu sono kyčlí a ve čtvrtek prohlídku u porodní asistentky, kvůli vážnení. Teda být někde na čas to je teď docela ořech, oba dva dny jsme měly o čtvrt hoďky zpoždění, ale naštěstí měli zpoždění i oni. Takže jsme vlastně byly na čas:)
Tož kyčle pravá je ještě nedovyvinutá, tak jdeme za měsíc znovu. Na váze ale konečně začal Didoušek přibírat, už má čtyři kila a dvacet gramů. Už spí trochu míň, takže víc jí a dožaduje se i více pozornosti. Třeba zrovna dnes odpoledne, dovolila jsem si vzdáliti se na dvě hodinky z domu, přičemž předtím se pěkně nadlábla, a celou dobu tu Nordahlovi probrečela. Nic nezabíralo, chování, chození po bytě... Podezřívám ji, že to je zcela promyšlená akce, aby mě muž už nikam nepustil a ona měla maminku (resp. jídlo) stále po ruce. Ale já se nedám!
Jo, ještě perlička od porodní asistentky. Řekla mi, že miminko prospívá dobře a že je čas, abych začala myslet také na sebe a trochu si odpočinula. No, tak si asi umíte představit, jak vypadám. Nebo spíš možná neumíte, což je asi lepší. Takovýhle kruháče pytlovatý oční jsem neměla ani po nejvýživnějších večírcích a prohýřených nocích... Zatím nedostatek spánku kompenzuji neustálou konzumací čokoládových pochoutek, což je určitě nejlepší taktika pro zbavení se zbylých přebytečných kil. Je jich ještě pět, tak aby jich nebylo zase více, než budu moct trochu pohopsat na sportišti!
Tak a teď obrazová dokumentace:

1 měsíc

Tak včéra byl Diddouškovi již jeden měsíc! Chtěla jsem sem dáti video, které jsem při té příležitosti natočila, ale nezdařilo se mi. Mám ale typ od zkušeného blogaře Gabro (tý jo, podařilo se mi vložit odkaz!:), tak snad to půjde.
Prozatím zde odkaz na fotky z prvních týdnů: http://www.rajce.net/u564174
A snad ještě během dneška bude video!
Hurá - funguje to! Tak zde je naše tanečnice:

PS: Nordahl se dnes sám ostříhal, ale nevím, jestli se nechá zvěčnit pro příští příspěvek...:)

První vycházky

Po návratu z porodnice jsem se hned zajímala, kdy už budeme moci ven. Měli jsme přislíbený kočárek, který nám byl i přivezen, ale já z něj nebyla moc nadšená. Neměl takovou tu zavřenou část, která je pro začátky docela esenciální. Prý to s dekou stačí, ale mně se to nezdálo. Ponořila jsem se tedy do studia stránek, kde lidi prodávají již použité věci a našla přesně ten kočárek, který jsem chtěla. Nový stál 600 euro a my ho odkoupili od jednoho sympatické páru za 200. Tož jsem šťastná a již s ním vesele drandíme. Stoprocentní uspávadlo.
Předtím, než jsme jeli pro kočárek, jsme však už chtěli vyrazit ven. První výprava byla dosti speciální, zabalili jsme Diddušku do fusaku, který je ale obří, tak jsme ho museli přehnout, no vypadala jako listový šáteček. Pak si ji Nordahl zapnul pod bundu. A podruhé už v šátku, který Nordahl zvládá dokonale uvázat, mně se to samotné ale zatím moc nedaří.
Jinak dnes v noci to bylo o něco lepší, noční radovánky byly kratšího charakteru, pouze od tří do šesti. Nevím proč ale musí mít dobu největší aktivity zrovna v noci. Oči vykulené a všímejte si mě! No ale což, já spala, noční radovánky jsou pro tatínka, ať si užije dcerunky. :-) V šest mi ji přinesl na krmení a pak nechtěla spát v postýlce, ale u mě usnula. Tak spala s námi v posteli až do devíti. A to jsem si říkala, jak ji nebudu nechávat spát s náma v posteli... no ale když spánek je tak sladký, kam se nyní hrabou nejsladší medy světa!

Zde fotky listového šátečku a larvičky:

PS: na první fotce v pravém horním rohu zrající rumy s ovocem! Za nějaký ten týden budou hotové, třeba již budu moci ochutnat! :-)

Ha!

Tak tedy - další pokus o blogování! Jakpak to tentokráte dopadne? Vzhledem k tomu, že by to měl být Diddušky deníček, měla bych to pojmout o něco zodpovědněji. To se ode mě nyní očekává, ne, být zodpovědná, když jsem ta matka!
Dnešní noc náš milý drahoušek nezamhouřil oka, chudák Nordahl šel spát v devět ráno (oplendoval se s ní v obýváku celou noc - ani po kojení v pět ráno nezabrala). Tak já alespoň ty čtyři hodinky dala. Teď spí on a i Diddouš zabral, no jo, to prospí den a v noci bude zase tóčo... Přitom tu noc předtím spala sedm hodin v kuse! Jak já si libovala a byla jsem celá navnazená, jak se teď pěkně vyspíme. Ale ještě je asi na nějakou pravidelnost holt brzy.
Tož, budu se snažit sem tak nějak psát jak se máme a co je nového a taky dávati nějaké fotky. Jestli ani tentokráte nevytrvám, prohlasím se definitivně za ztracený případ!

Včéra a dnes

Tož včéra jsem měla velmi aktivní den. Ráno jsem se vydala do PepArtu, kam jsem v sobotu přenesla fotky z výstavy z Art´s Café za účelem vyčištění skel a rámů. Ty byly totiž již přes měsíc uloženy v komoře v Art´s, a tak byly zaprášené a tak vůbec, špinavé - i zevnitř. Levná skla jsou vždycky i vevnitř jako prase, ale já se na čištění na výstavu vybodla, neb v Art´s je víceméně šero, na fotky byly namířené jen malé žárovky, a tak ten fialový hnus na sklech nebyl vidět. Jenže na denním světle už to člověk neoklame a neošulí. Tož jsem pěkně otevřela každý rám, a čistila a čistila, no pruda. Jedna z mých nejneoblíbenějších činností. Když už si člověk myslí, že je to křišťálově čistý a přiloží sklo na fotku, vždycky se tam najde nějaký malý bílý prevít, který je vidět. Děs. Mno, ale zvládla jsem to, dokonce i vymyslela ke všemu titul a dnes odpoledne se tam jdu podívat, co si vybrali pro butik.

Též jsem pozvala na večeři Alaina s Emilie, to víte, měla jsem prostě děsný chutě a takhle hned byla záminka pro guláš! :) Mno, ale taky ve čtvrtek odjíždějí zpátky do Paříže, tak abychom se trochu užili.

Dnes ve dvě odpoledne přijde Julie, abychom se poradily, na co vše se chceme zeptat při odpoledním rendez-vous v PepArtu, kdežto budeme diskutovat s paní řídící na téma našeho foto studia.

A večír hurá na koncert do Art´s. Je to koncert aperitif, což znamená, že začíná brzy - v půl osmé:) Tady se mezi pátou a osmou pije a zobe aperitif - není to označení jen pro nápoj, který má vzbudit apetit k večeři, ale i pro něco malého k zakousnutí - oříšky, různé sósy jako tzatziky, hummus apod., které se nabírají špalíčky mrkve či okurky, růžičkami syrového květáku či dokonce kousky syrových žampiónů, či malé pochutiny na způsob jednohubek a tak. A až pak večír kolem deváte se jde teprve na chody.

A již druhý den svítí slunce! Po měsícech šera to bodne. Kéž by to chvíli vydrželo! Hned pak jde vše líp od ruky...

Ještěbych se chtěla zeptat - je lepší to větší písmo v minulém postu, anebo tohle menší?

Po čtvrt roce hlásí se ostudný pisatel

Tož, to to letí, co? Za tu dobu se toho stalo mnoho, oslavili jsme Vánoce ve Francii (letos nás bylo na štědrovečerní večeři pouhých 15, oproti lonským 28mi slabota:) a mé třicátiny a Silvestra v Praze. Krásné to vše bylo, užili jsme si pořádně světa! Ale ani nevím, použil-li někdo ono slovo na vé... Hihi. O všem se rozepisovat asi nebudu, ale rozhodně musím zmínit náš let Paříž-Praha. Jak radostné překvapení náš čekalo v letadle - Evička! Posadila si nás do VIP, krmila nás řízky a ještě jsme byli obdařeni super zážitkem - přístáním v kokpitu! . Jak jsme pak skuhrali při cestě zpátky v odporném přeplněném airbusu po takovémto rozmazlení...:) Praha se všem samozřejmě moc líbila. Aby viděli i jiný kus světa, podnikli jsme též výlet do Kutné Hory a tradičně se nadlábli v hostinci u Dačického. Svíčková, guláš, uzené se špenátem a bramborovým knedlíkem, řízeček... mňam!!! Sliny se mi sbíhají. V únoru jsme tu oslavili narozeniny Nordahla a jeho papá, no a to je tak asi ve zkratce vše.

Tak, zase uběhly dva dny od napsání předchozího odstavce. Měli jsme rušný týden, který tedy ještě neskončil. Za chvíli vyrážíme k babičce na oběd a poté chceme začít s kultivací zahrádky, přeci jen, jaro je tu co nevidět!

Jinak v pátek se tu sjela většina Nordahlových kamarádů, tentokráte ne ale na oslavu narozenin či jiné radostné události, ale bohužel na pohřeb, a to maminky Nordahlových kamarádů, dvojčat. Je to pro ně těžké období, v létě jim totiž zemřel i mladší bratr. Z ničeho nic, srdeční příhoda. Maminka ale byla dlouhodobě nemocná a čekalo se to každou chvíli. Obřad byl církevní v kostele, trval asi hodinu a půl, poté se jelo na hřbitov, kde se uložila rakev do země, poté následovalo odpoledne u jejich táty, kde se pila káva, víno, pivo a jedly malé pochutiny, a večer se to vše zakončilo restaurací. Takový pohřební den jsem ještě nezažila, a musím říct, že se mi to líbilo. Nechci být morbidní, samozřejmě, ale přišlo mi to jako opravdu pořádné rozloučení se, měla jsem poprvé pocit, že to je prostě součást života... Ostatní situace z krematorií mám zaryté spíš jako příšerně smutné momenty plné žalu, možná je to tím, že je to tak rychlé, že se člověk ani nestačí vzpamatovat... No, ale na modlení a k církvi se asi stejně nedám.

V sobotu odpoledne jsme se vydali na malý výlet do přístavu Racine, je to nejmenší přístav určitě ve Francii, možná i v Evropě, nebo na světě? Anebo v celé galaxii? Byla kosa a fučel vítr, ale i tak to bylo fajn. Po návratu jsme popili horkou čokoládu a pojedli nějaké sladké pochutiny a poté jsme chtěli jít odpočívat domů před večerem. Jenže. Thomas, kamarád, který bydlí v Dublinu, zjistil, že nemá peněženku. A tak začala akce hledání - v autě, obvolávání všech, u kterých ten den byl, a pak nás napadlo, jestli-pak ji nevytratil na toaletě během výletu. A tak jsme nasedli do auta a hurá opět 25 km do port Racine. Záchodky ale byly již zavřené, a vůkol kolem nic a nikdo, a tak, že jedeme zpět, a že v pondělí zkusíme zavolat na radnici, jestli ji někdo nenašel. Naštěstí pas měl v kufru, takže dnes může odletět domů... Jako třešnička na dortu následuje ještě jedna historka. Otevřela jsem elektrické okénko u auta, jenže už ho nezavřela. Kontakt zkolaboval. A tak jsme za tmy a vichru jeli 25 kilometrů s dokořán otevřeným oknem. Měli jsme však štěstí v neštěstí, náš rodinný automechanik Lulu byl na večeři u Nordahlovy tety, která bydlí po cestě, a tak jsme se ohřáli u krbu, vypili si jedno pivo (tady se jedno smí, ikdyž se řídí:) a odjeli se zavřeným okýnkem zpět do Cherbourgu. Jen teď to nejde otevřít vůbec, musí se vyměnit ten kontakt, či co...:)

Tak, a teď vzhůru na křepelky. Předpokládám, že to budou křepelky, prý "petits oiseaux" (malí ptáci), tak co by to jiného asi tak mohlo být...uvidíme:)

Tož, si to pěkně uložím, a až se vrátíme, přidám ještě nějaké foto a konečně postnu můj příspěvek! Heuréka!

Tož, křepelky byly moc dobré, půl zahrady vypleto a ostříháno a zde slíbené fotky:

Mini přístav Port Racine

Skupina výletníků (bez goretexu a windstopperu ve větrné a deštivé Normandii:)

Tak tenhle domeček bych brala

Úžasní přítulní a hraví hafušci, kteří s námi ušli kus cesty