Po trech letech a jednom mesici...

... jsem opet pocitila potrebu psat. Za ty tri roky se toho hodne zmenilo. Jedna z veci je pocitac, muj z irska s "normalni" klavesnici je mrtev, pisu tedy na francouzske a nevim, jak tam nastavit ceskou diakritiku. Tot po technicke strance. Co se tyce stranky vztahove, pred rokem a ctvrt jsem se rozesla s Didduscinym tatinkem (dekujice Bohu, ze jsme nebyli vzati). K duvodu tohoto kroku se jeste asi vratim, taky je to tema, ktere bych si rada "zpracovala" vypsanim se. Bylo to narocne, tezke rozhodnuti, bolestny proces pro vsechny zucastnene, ale rozhodne toho nelituju. Ba naopak. Mam noveho pritele, ktery je zlaty. Ac vse neni vzdy jednoduche, s nim po boku muj zivot jednodussi je, muzu se na nej spolehnout, a to je neco, ceho si nesmirne vazim, protoze tohle jsem predtim nemela. No a pak je tu dalsi velka zmena, ktera se tyka Diddy. Uz tak od minuleho podzimu jsem mela podezreni, ze neco neni v poradku a me obavy se mi potvrdily. V kvetnu jsme mely prvni vysetreni u psychiatricky, ktera hned po prvnim kontaktu mela jasno - porucha autistickeho spektra. Od te doby se toho hodne deje, dalsi vysetreni, a zitra jde poprve do "denni nemocnice", kde budou i ostatni deti s podobnymi problemy, kde si budou hrat jako ve skolce, ale jsou tam odbornici, kteri je budou nasmerovavat a pozorovat a na konci toho (jde tam sedmkrat) bychom meli mit nejaky zaver. Pak by se mohlo zazadat o asisteta do skolky, zatim ale bude chodit do jesli, kam zacala v kvetnu a kde se ji libi, tam muze chodit az do ctyr let, takze jsem rada, ze od zari ma kam jit, neb to na ni ma evidentne dobry vliv.

No a proc jsem se vlastne vratila k tomu psani. Celkove to tak nejak jde, ale obcas jsou momenty nebo dny, kdy by si ji clovek "hodil". Takovy "autisticky den" jsme prozili predevcirem. Ja si to obcas nekdy ani neuvedomuju nebo na to zapomenu, ze je "jina", ale pak jsou situace, kde je to tak evidentni... Byli tady tri bratri meho pritele, co ziji kazdy v jinem meste. Tak jsme naplanovali, ze pojedeme do jednoho pristavniho mestecka, tam se najime v restauraci (mame tam jednu, co zname, a kde pani majitelka je hodna a schovivava i k Didduscinym vylevum a navic se tam da hned vedle ni zaparkovat). Jenze, prijedeme tam a tam na celem nabrezi to nejhorsi, co si muze rodic autisty predstavit - pout! Nemohli jsme zaparkovat u te restaurace, a museli jsme projit celou tu pout, no horor. Samozrejme se zastavovala u kazde atrakce a stanku a tak jsem nakonec zakoupila listek na jeden kolotoc, tam ale zacala tak rvat, ze pan musel zastavit v pulce, abych ji sundala. Jenze od te chvile uz neslo nic. Do restaurace se najist s ostatnimi ani nahodou, jen rev a sezeni na chodniku bez zadne nadeje, ze se hne. Tak jsem ji vzala na zada, sla do ulice, kde nebyla pout, koupila kus slanyho kolace a vodu v pekarstvi a najedly jsme se na chodniku. Ze by nam clovek dal korunu. V pekarne si nabidla dva zele bonbony (maji tady vsude takove ty boxy s bonbony primo ve vysce malych deti - to je fakt neco, co bych zakazala, ja ji to proste nevysvetlim, ze nemuze, ona to nechape...) a to same potom v trafice, kde jsem sla koupit noviny, v naivni nadeji, ze poctu az si pak bude hrat na hristi. Odnesla jsem ji na zadech na hriste, chodit nechtela ani nahodou, tam si chvili pohrala a pak uz to zase zacalo. Tahani za ruku, ze chce nevimco a nevimkam, hrat si na hristi nechtela... Rekla jsem si, ze uz nikdy nikam nevyrazim bez sveho auta, neb jsme takhle byli zavisli na ostatnich. Ale zase na druhou stranu, vsechno zle je pro neco dobre, aneb vse, co se deje je dobre. Kdyz se k nam pripojili Vuthovi bratri a jejich dva bratranci, uvideli tam volejbalovou sit, pujcili mic a sli jsme hrat. Diddus se vysvlikla, sundala si kalhoty a zula boty a behala tam s nama po hristi a byla spokojena. V aute pak vytuhla tak, ze jsem ji jen donesla do postele a spala az do rana. Kdyz se tady na to tak koukam, tak to zas tak hruzne nevypada, ale ja nevim, na me byl ten ten hrozne narocny, byla jsem uplne vycerpana. Jedna blba neocekavana pout a vse je razem uplne jinak. A clovek by tak rad ji dopral, kolotoc i nejakou tu blbost-hracku, prijde mi to vzdycky smutny, takovehle situace. Na kolotoci breci a jednou na jine pouti jsme zkouseli takoveto tahani provazku, kdy na konci dostane hracku, jenze to taky skoncilo krizi, neb chtela jen jednu kontretni hracku, ne zadnou jinou. Takze proste pro nas poute jsou vyskrtnuty ze seznamu aktivit, rovnez tak zoo a podobne aktivity, ktere by clovek tak rad se svymi detmi delal... Treba se to jednou zlepsi, ale prozatim holt na to musime zapomenout. Jedine, kdy se ji libil kolotoc, bylo o Vanocich v jednom malem mestecku, kde byl jen ten jeden jediny kolotoc, to pak slo a tocila by se na nem donekonecna.

No teda, koukam, ze toho mam hodne co napsani... Porad se mi to vsechno toci v hlave, tak to sem postupne zkusim vse zapsat. A pak taky zkusim vlozit nejake fotky, jestli to jeste bude umet;)

Jeee, je to jednoduchy!:) Tak tady jedna po navratu z Cech na konci cervna, v satickach od babicky Marusky.